HALÓ...!

Kde jsou ty časy, kdy bylo nejtěžší prací udělat pěkné procesní schéma, naučit syna třeba sebeobsluze, vyrobit strukturované úkoly. Ne nadarmo se říká malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. Mám pocit, že u autíků platí tohle dvojnásob. A to i přes všechny ty pokroky, kterých se, máte-li to štěstí, dočkáte.

Stojím před problémem, se kterým si absolutně nevím rady. A který mě zároveň paralyzuje a zraňuje. Bojím se, že ho sama nevyřeším a Kuba se v tom ohledu zázračně nezlepší. A pak přijde jediná cesta – farmakoterapie.

Když se řeší agrese u zdravých dětí, je to smutné, ale jistě mnohdy řešitelné. Protože řada věcí se dá rozklíčovat pomocí komunikace. 

Nám ta komunikace mravně pokulhává. Zkoušela jsem piktogramy. Zkouším zamračené smajlíky, tresty povahy sociální i odměny povahy sladce mlsací. Je to asi nejtěžší, s čím jsem se dosud potýkala. Tentokrát mluvím v jednotném čísle, protože přestože mě mrzí, že Kuba vyletí občas na děti, další, koho má spolehlivě v merku, jsem já. Jen já, z jakéhosi důvodu si troufne pouze na mě a ne mého muže. Vím, že často tu souvisí další faktory - třeba je to otázka biologických potřeb. Má hlad, žízeň, je unavený? Zvyšuje to pravděpodobnost konfliktu.

Bojuju s tím psychicky vevnitř v sobě a snažím se bojovat terapeuticky, ale bez valného efektu v obojím. Přečetla jsem jednu moudrou knihu, která mi mnoho nedala. Snažím se sledovat okolnosti konfliktů. A bojím se podzimu. Protože tam se to zřejmě rozlouskne. Farmaka ano či ne?

Je mi z toho fakt úzko. Udělala bych všechno na světě. Jen vědět co.

Haló, vy tam, rodiče našich speciálních dětí…! Poraďte...