TO UŽ TADY BYLO

Cítím jakousi tvůrčí krizi. Vím, o čem by se dalo psát, ale přepadá mě divný pocit, že to „už tady bylo“. Že je to dokola. 

Asi je. A nemůžu vycházet z předpokladu, že kdo čte dnes, četl i dříve a tudíž to opakování pozná:-) Ale stejně, to je ten můj maximalismus a vysoké nároky.

Ovšem nikdy nebude dost všech těch pozitivních momentů, no a ty by se určitě sdělovat měly. A pořád znovu a dokolečka a s vírou, že to je to, co může řada rodičů chtít slyšet. Že je naděje. Že se věci můžou pohnout, když věříme a usilujeme a vynakládáme tu šílenou práci.

Nám se denně hrnou do klína nové a nové plody naší dřiny. Je to strašně prima. Střídají se sice s výkyvy nálady, nepochopitelnými výbuchy vzteku, ale to se dá přežít.

Když třeba na vás auti dítě udělá baf. Pochopí tu hříčku a použije ji správně a v legraci. 

Když večer spolu zpíváme. Když na sebe děláme obličeje, jeden druhého napodobujeme a sdílíme tu komiku situací. A chechtáme se a chechtáme.

Když prohlašuje „žiši maujá“ (= ježíšmarjá), když se něco nedaří. Když to umí použít v kontextu.

Když mu ukazuju na obrázku čočku a ujišťuju se, že ji na oběd jedl. A on mi to potvrdí, protože řekne, že ji jedl ve školce.

Když mu řeknu, ať mi donese talíř z pokoje. A on jde a udělá to. Porozumí a poslechne!!

Když půjčuje kamarádovi ve školce své milované obrázky vlaků. 

Když začíná číst. Skutečně číst. Třeba jen půl slova. Je zřejmé, že začíná chápat princip. Zná všechna písmenka a už tuší, co to všechno skýtá...

Stojí to za to. V prvé řadě postavit se k problému čelem a přiznat si, že je něco jinak. Řada rodičů to léta nezvládá... A hned potom začít makat, ale opravdu makat. 

Jakoby se mi právě narodilo zdravé dítě. 

A tak si letos od Ježíška vlastně nic moc nepřeju. Plní se mi dávná přání. Přání uplynulých čtyř let. Kdo tohle může říct?:-)