Jsme uprostřed rozhovorů o škole, o asistentech, o třídách.
Rozhodování je v plném proudu a všechno se odvíjí tak, že to včas vyústí v konkrétní
volbu.
Jedna volba už se nicméně odehrála. Došla jsem k rozhodnutí,
které se školou úzce souvisí. Vzdám se načas práce, abych mohla být synovi
oporou, až se budeme na školu připravovat a až se do ní začlení. Po čtyřech
letech mateřské jsem šla šťastně do práce. Po dvou a půl letech v práci a
mezi lidmi musím dát výpověď. Jak to se mnou vnitřně mává, to nebudu
rozepisovat. Rozhodnutí to snadné nebylo, ale priority jsou jasně dané.
Poměrně zajímavé je, že ať už teď, ve světle této volby,
nebo i dříve v hypotetických debatách, různí mí známí či kamarádi
navrhovali: „Tak běž synovi dělat
asistenta.“ Případně – „To bys ho
mohla učit doma a bylo by to snazší.“ Nemůžu se rozhodnout, které z těch
doporučení je pro mě horší představa. A při nejlepší vůli to pochopit a
nezlobit se za to na okolí přemýšlím, co lidé od auti rodičů očekávají. A
budeme-li tedy přesní, co se tak asi očekává, že auti matka unese.
To, že jsem po čtyřech letech doma moc chtěla do práce,
vyplývalo zejména z toho, že autismus byl všude kolem mě. Dvacet čtyři
hodin denně, neustále. Péče o dítě je xnásobně těžší, když se narodí s autismem.
A každý rodič si potřebuje vydechnout. Realizovat se v práci, na chvíli
tohle neřešit. A tak jsem šla do práce nadšená. Den se mi rozdělil na dvě části
– pracovně-osobní a pak ryze mateřsko-rodinnou. Přes veškeré, mnohdy šílené,
vyčerpání to bylo fajn. Hlava si na chvíli mohla odpočinout a získat nadhled.
Ale teď je potřeba zařídit to jinak. Připravit dítě na školu
není otázka dnů, ale týdnů. Množství vizualizací, vysvětlování, příprav, sociálních
nácviků. A pak ta velká změna ze školky do školy. Čtyřikrát čtyřicet minut práce
na rozdíl od pouhé půlhodiny řízené činnosti v MŠ. Nebude to ani trochu
snadné. Těžké časy nás teprve čekají. A přitom zrovna dnes mám pocit, že hůř
snad být nemůže.
Dnes máme totiž za sebou boje. Ve školce proto, že sebral
jednomu rodiči květinu v papíru a šermoval s ní. Doteď nevím, jestli
ji nějak nepolámal. A samozřejmě šlo o rodiče, který se na nás běžně dívá skrz
prsty. Cestou domů, protože zastavit se na pět minut se známými je problém.
Držet ho násilím, aby člověk dokončil větu a dítě mu neuteklo do cesty...nic
moc. Doma pak marnost nad úkoly. Oromotorika se neposouvá. Člověk chce cvičit
aspoň takhle a dítko se nesnaží. A tak mu říkám „podívej se na mě“, aby věděl,
jak na to. A on zopakuje PODÍVEJ SE NA MĚ a dívá se dál někam do háje. To je
taková marnost!
Večer pak nepopsatelný problém přimět ho jít do postele.
Křik, kňourání, revolta, zavřené uši, naprostý blázinec. Nula volného času,
žádná duševní hygiena. A teď tu sedíme s mužem jako dvě trosky. Do hodiny
budeme zívat a odpadat. Nestačili jsme si popovídat, nestačili jsme se zasmát, nestačili
jsme vůbec nic. Teď už na nic nemáme ani náladu, ani sílu. A pak půjdeme do
postele a zítra nanovo.
Tohle není život. Tohle si nikdo nezaslouží. A přesto si
lidé myslí, že k takovým odpoledním a večerům si může matka střihnut ještě
dopoledne s dítětem ve škole. A ani na chvíli z té šílené reality neutéct.
Opravdu se snažím to těm lidem nezazlívat. Ale dnes mě
popadá strašná zloba na všechny a na všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat