Dnes jsme absolvovali (doufám) poslední z předškolních vyšetření,
zkoumání, testů...tentokrát v SPC. Kuba už je tak důkladně prozkoumaný ze všech
stran, že o něm snad všichni všechno vědí:-) A já jsem už pravda trochu vyčerpaná
vším tím odpovídáním na otázky a věčným popostrkováním syna k žádanému úkolu...
Dnes to nebylo jiné a chlapeček nám to samozřejmě neulehčil.
To překvapení nebylo. Co mě překvapilo a náramně pobavilo,
přišlo až u grafomotoriky. „Kubo,
nakresli maminku. Celou postavu.“ Kuba s nechutí, ovšem začal. Hlava,
oči, pusa. Dobrý, říkám si. Vzpomíná si, co jsme se spolu učili. Pak jsem
čekala čáru jako tělo. A najednou pod hlavou druhá koule. Tak si říkám, dobrý,
dělá mi lepší tělo! A pak najednou k tomu tělu ruce – ale ty vypadají
jinak než jako vždy – žádné čáry, spíš to vypadá jako uši... následně maluje
další oči, rypák a mně dochází, že pode mnou namaloval prasečí hlavu!!!
Se skrytým smíchem Kubovi rádoby přísně nařizuju, ať to na
druhou stranu zkusí znova a pořádně. A tak koná. Tělo mám v pořádku, ovšem
hlava je teď jako výstavní klubíčko. Takhle kdyby dříve v grafomotorice motal,
bývala bych byla šťastná.
A tak milá speciální pedagožko – vyberte si. Mé dítě umí
kreslit, ale ještě víc si umí ze všech kolem sebe udělat srandu. Co je důležitější?
Co je zásadní? Řekla bych, že pro život s autismem je to jako jedno
základních kritérií pro přežití. Humor.
Dnes jsem se fakt bavila. To prostě nevymyslíte. Potvora
jedna malá:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat