Dnes více či méně navážu na poslední příspěvek. Už víme,
jaká havaj to může být, když člověk nemusí do práce. Ale hlavně a převážně se
mi potvrzuje opodstatnění toho mého pobývání doma. Důvod byl jasně dán.
Podpořím Kubu v první třídě. Budu tu pro něj a budu mít čistou hlavu. A
ono už to nese své ovoce dnes. On ještě chodí do školky a já mám svou čistou
hlavu. A leccos se dá zvládnout lépe a klidněji, až se divím. Souvisí to třeba
se sebeobsluhou, úklidem, vzteky nebo smutky, s komunikací.
Ale naprostá novinka, bomba a šok jsou dva poslední víkendy,
jelikož jejich společným jmenovatelem je jídlo. A tentokrát to myslím nečekaně pozitivně.
Přes týden to naše dítko jí většinou jen torzo oběda – suchou rýži (ovšem nesmí
být barevná!), suché brambory, suché knedlíky. Semtam polévku. Semtam rozuměno
jednou za dva týdny. Ještě obstojí hromady mrkvového salátu nebo salátu z řepy,
popř. nepohrdne kyselou okurkou, chlebem anebo vařeným vajíčkem. Vše
separovaně. Je to šílené! Skladba jídla zoufale stejná, pro většinu lidí bez
chuti, tzv. hladová, no prostě nanicovatá. Svačinky nosíme své, jelikož jinak
by to dítě padlo hlady už úplně.
Moje snahy se proto vždy upínají na víkend. Horečné
přemýšlení se mi nikdy nevyhne – co uvařit, aby to Kuba jedl? Popř. ochutnal?
Co uvařit, abychom to mohli mít všichni tři stejné (v rámci výchovy) a aby
vždycky alespoň něco z toho zvládnul? Polévku nebo další? Ale aby se
zkrátka ten náš dvacetikilový vytáhlý rachitik najedl? A hlavně – abychom nejedli
pořád to samé, jen osvědčené kousky?
Tento kvíz je natolik složitý, že by obstál i jako televizní
soutěž. Ne, nedělám si legraci. Je to ukrutně těžké a frustrující. Je
frustrující vidět ve výsledku hladové dítě a je frustrující vyhazovat jídlo. I
to se totiž občas stane. Závidím všem rodičům, kteří můžou s jistotou říct,
že jejich dítě BEZPEČNĚ VŽDY sní třeba sladká jídla. Nebo maso a hranolky. Nebo
že rodičům krade pizzu z talíře. Když máte variant víc než jen třeba pět,
je to luxusní. Anebo, a to je vlastně podstatnější – že máte varianty v konzistenci
a složení. Že třeba maso může být smíchané se zeleninou. Těstoviny s omáčkou.
Že to má více barev a vůní.
U autistů je to prostě absolutně jinak. Nemíchají jednotlivé
suroviny. Některé barvy jídel jsou nepřípustné. Někteří neradi koušou tužší
kousky. Neporadí si s tím. Někteří narazí na vůni – ta jim nesedí a tudíž
jídlo nemá šanci – a to je třeba přesně případ našeho Kubíka. Bojí se nových
chutí a zkusit něco nového je tak překonání obrovského strachu. Jsou to jejich
potíže, které nejdou vysvětlit. Prostě existují a málokdy se dají překročit. A
pokud ano, vyžaduje to obrovskou míru trpělivosti a podpory, aby se auti dítko
rozhodlo a kousek jídla třeba jen olízlo. Ještě si dobře pamatuju, jak Kuba
ochutnal zmrzlinu...jak dlouhá cesta k tomu vedla...
Ke všemu se přidává skutečnost, že i když jednou ochutnají a
dají se do toho, neznamená to, že to tak bude už vždycky. Jedno léto syn jedl
jahody obden. Od dalšího léta dodnes vůbec. Prostě zapomněl a znovu se už opět
bojí.
A to jsou všechno nástrahy, které přináší autismus. Někdo v jídle
trpí více, někdo méně. Kubík a my extrémně. I když, vlastně nejvíc to trauma
nesu já, protože je to marnost nad marnost a protože se trápím, že hladoví nebo
jí stále to samé. Říká se totiž, že jim to nevadí. Že naopak bezpečí stejných
chutí a vědomí osvědčeného jídla jim dělá zkrátka dobře. Hlavně žádné
překvapení. Těžko říct.
Ale poslední dva víkendy se dají bez nadsázky nazvat
kulinářským úspěchem.
Minulý víkend jsem vařila minestrone. Zbožňuju ji a do Kuby
se ji pokouším dostat odmala. Vždy odmítal. A v sobotu najednou sní celý
talíř. Na řadu přichází kuřecí maso na kousky, lehce okořeněné, trochu dušené
nezahuštěné mrkve a brambory. Postupně jí opět vše. To samé se opakuje v neděli
a já tomu skoro nevěřím.
Ovšem přichází další víkend a já poprvé v životě vařím
koprovou polévku. Kuba bez váhání likviduje celý talíř. Poté se snažím oslnit s brambory
a panenkou na minutku. Brambory v pořádku, panenka mu nezachutnala. I tak
ale statečně snědl dva kousky. Dnes jsem mu odvážně připravila těstoviny, které
jsem si dovolila (velmi odvážně) smíchat s omáčkou připravenou ze
zeleniny, tuňáka a rajského protlaku. Nutno podotknout, že podíl omáčky s masem
byl značný, nebyly to jen obarvené těstoviny. A Kuba ládoval a ládoval a
nabíral si naprosto plné lžíce. NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÉ. Jindy totiž zobe těstoviny
po jednom kolínku, po jedné vrtulce. A suché, jak jinak.
Tohle mi vlilo do žil takový optimismus, že je to nevídané.
Žádné remcání, žádné hádky. Spousta času a spousta nápadů, jak Kubíka leccos
naučit. V hlavě už se mi motají rozkreslené vizualizace různých procesů a
já vím, že tohle všechno by nebylo možné, kdybych stále pracovala.
A čtu po sobě ten dlouhý výlev o jídle a říkám si, jestli to
není tak nějak nuda. Ale jsem si naprosto jistá, že existuje dlouhá řada
rodičů, kteří to mají stejně. A kdo ne, ať si na to dá panáka. Má se totiž
opravdu dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat