Je milé zjistit, že jsou lidé, kteří na můj další příspěvek
vyloženě čekají a projevují jistou netrpělivost:-) Je to povzbudivé, díky!
Asi bude trochu provokativní přiznat, že jaksi...nestíhám..!
Ano, já, která už nechodím do práce, ale které dítko ještě stále chodí do
školky. Od začátku své dlouhé „dovolené“ jsem se ještě nestačila ani jednou
nudit. Přemýšlím, co za tím vězí. A nejspíš to bude můj věčný maximalismus.
Touha mít resty dořešené, jakási, řekla bych, dědičně získaná extrémní píle
(pozor, tady se určitě nejedná o samochválu) a snaha využít každé minuty
vzácného volného času. Stále se děje spousta věcí, které by asi stály za
článek, ale tak nějak je všechny víc žiju, než píšu. Mrzí mě to a tuším, že
obrázek o Kubíkovi, o nás, o tom všem, co je dobré sdílet, přestává být ucelený
a něco mu už občas scházívá. Ale tak to někdy je a do psaní se nedá nutit.
Ten maximalismus je šílený a někdy bych se ho ráda zbavila!
Uvědomila jsem si to před pár dny. Ten den jsem měla naplánovány dvě akce s kamarádkami.
Přistihla jsem se, že si přestávám vychutnávat tu první, jelikož už myslím na
to, že bych měla jít, abych stihla věc druhou. Není nic zlého na tom chtít
chodit načas, ale faktem je, že jsem se zahnala do časového stresu naprosto
nesmyslně. V ten okamžik, kdy mi to došlo, jsem akci číslo dvě vevnitř
odložila a užila jsem si zbytek té první v klidu a s pozorností,
kterou si kamarádka zasloužila. Půlhodinový skluz nakonec vůbec nebyl důležitý.
Mám to vrozené? Nebo mě k tomu tlačila práce? Stíhat
víc, než je běžné, být všude a myslet na to, na co ostatní zapomínají? Všechny
práce, které jsem kdy dělala, totiž tomuto popisu odpovídají. Je opravdu
nejvyšší čas se z toho vymanit. Nemusí se stihnout všechno. Prostě nemusí.
Pomalu se to učím. A občas mi to docela jde (ano, toto JE
samochvála). Někdy jdu ze školky, koupím si snídani a čtu si na náměstí, které
se teprve probouzí. Někdy jen tak poslouchám hudbu. A hlavně, začala jsem dělat
věci, které mě baví. Občas znovu hraju na klavír. Cvičím. Chodím na brusle. Můj
muž vtipně prohlásil, že jsem jak na wellness a občas to tak asi je.
Ale vůbec a absolutně nejvíc skvělé na tom je, že mám tu
čistou hlavu na syna. Věnuju mu svou pozornost a péči bez výhrad. Když jsme
spolu, jsem stoprocentně pro něj. Můžeme se kdekoliv zastavit, můžeme, co
chceme. Nespěcháme. Myslím, že i on ten rozdíl cítí. Jsem klidnější a dokážu mu
hodně dopřát. On se tak nasytí věcí a činností, které má rád, a občas jsou i
dny, kdy se zkrátka vůbec „nehádáme“. Je to až zázračné.
A teď už hurá na lenošku k filmu. Je to tak pěkný
začátek léta!
Žádné komentáře:
Okomentovat