Štěstí se, alespoň u mne, skládá z drobností. Z malých
okamžiků, které si pamatuju víc, než to, když jsme si koupili byt nebo když
jsem dostala novou práci.
Třeba když sedím na lavičce na zahradě školky a nespěcháme
domů. Kuba jezdí znovu a znovu na lanovce, vykřikuje „Mamiiii, koukej!“ a září
a směje se od ucha k uchu.
Když sedíme u společné večeře a Kuba kouká na tátu, pak na
mě a tam a zpět a šibalsky se usmívá a občas nás jen tak pohladí.
Když jdeme ven a utrmácení se vrátíme po dvou hodinách, plní
zážitků; a společně se třeba natáhneme na gauč anebo si dáme něco dobrého.
Když se vrátím celá zřízená z bruslí a napadne mě
myšlenka a začnu psát.
Když se muž vrátí brzy z práce a naše odpoledne je
společné a nekrade nám ho ani práce, ani jiné povinnosti. Když nemusíme
spěchat.
Když řídím auto, pustíme hudbu a všichni si společně
zpíváme.
Když je pátek večer a my si dáme víno a venku bubnuje na
římsy déšť. A my víme, že zítra se nic nemusí.
Když jdeme čas od času do divadla a hezky se oblékneme.
Když vidím své rodiče, jak si s Kubou hrají.
Když si Kubík hraje s cizími dětmi na hřišti a oni ho
vezmou mezi sebe.
Když jedeme do školky autobusem a je tam volné místo, které
má prcek rád.
A dnes, dnes se mi taky rozhostilo v duši štěstí. Do
autobusu přistoupil Kubíkův děda; když si toho syn všimnul, začal svým jemným
hláskem volat „Dedaaa, dedaaaa!!!! Ahoj!“
A zase zářil štěstím a mačkal dědovi ruce a měl napsané na čele, jak moc ho má
rád. Myslím, že jsme všichni tři měli rázem mnohem, mnohem hezčí den.
Budoucnost je nejistá. Nad zaměstnáním mým i mého muže visí
otazníky. Všichni v rodině bohužel nejsou zdraví. Přichází obavy z blížící
se první třídy a potenciální (pravděpodobné) frustrace.
Je prostě potřeba čerpat energii z drobností. A
nečekat, až bude všechno hezké. Nebude. A člověk by se štěstí nedočkal.
Žádné komentáře:
Okomentovat