V břiše mi běhá asi milion mravenců a já se je snažím
zahnat jen marně. Dnes je pro Kubíka předposlední den ve školce, ale poslední
den s jeho paní asistentkou. U snídaně si prohlížím jeho portfolio za
uplynulé dva roky a nevím, prostě nevím, jak na ty mravence.
Ty dva roky byly naprosto zásadní. Pomohly mu otevřít svět
zdravých dětí, více zážitků, pomohly mu v samostatnosti. Dívám se na ty
jeho obrázky a je z nich zřejmé, jak strašně moc bude muset dohánět, aby
stačil běžným dětem ve škole. Ale taky na nich vidím, jaký udělal posun, k čemu
se odhodlal, jak se snažil. Myslím, že odpoledne si to spolu prohlédneme znovu
a nějakou tou dobrotou oceníme, jak byl šikovný a celou tu dobu pracoval, i
když ho to asi tak v 75% případů určitě nebavilo, jak ho znám:-)
Před týdnem ho pasovali na školáka. Měla jsem obavu, jak to
absolvuje, ale tak jako poslední besídku i tuhle akci zvládnul jako...jako
školák:-) Za účasti všech prarodičů, v příšerném vedru, mezi spoustou
lidí; statečně vydržel celý obřad pasování snad dvaceti dětí i s tou improvizovanou
papírovou čepicí na hlavě, i s tou šerpou, i přes únavu a touhu si hrát.
I on jistě cítí, že se něco chýlí ke konci. Vysvětlovala
jsem mu to, oslavil pasování, a poslední dny je nejen uzlíček nervů (což bych
přičítala momentálně dusnému počasí), ale i emocí. Má výkyvy nálad a hlavně je
na nás opět docela fixovaný. Nějak neví, co si s tím návalem pocitů počít.
Už nějakou dobu mi paní asistentka říkává, jak jí po něm
bude smutno. K tomuto se přidávají i paní učitelky, které shodně říkají,
že Kuba byl srdcová záležitost.
Kubík – chlapeček s autismem. Mívá afekty a každý, ale
opravdu každý den je nějaký problém a nějaký křik. Menší nebo větší, ale je. Věčné
dohady kvůli jídlu, práci u stolečku, sezení v kroužku. Neustálé vymýšlení
cestiček, jak na něj, čím motivovat, čemu se vyhnout. Řešení konfliktů, vztahů
mezi ním a dětmi. Paní asistentka to neměla lehké. A paní učitelky s ní. A
přesto říkají svorně: srdcová záležitost.
Naše dárky pro ně jsme vlastně všichni obrečeli. Symbolika
konce rozesmutnila všechny, kdo s ním jsou v kontaktu. Zdá se to až
neuvěřitelné, ale přes všechnu svou náročnost a komplikovanost se náš syn zapsal
v jejich srdcích opravdu moc. Já jako rodič vím, že je úžasný, ale je
ještě lepší, že to našli a viděli i ti ostatní.
A tak mě ti mravenci běhají po břiše a v hlavě se mi
míhají vzpomínky, pocity těžkého loučení a strachu z toho, že opouštíme
bezpečí a pevné vztahy a brzy se vrhneme do úplně nového světa, ve kterém bude
zase o trochu těžší obstát.
Na shledanou, školko milá, hodně jsi nás naučila...
Žádné komentáře:
Okomentovat