Období prázdnin bylo absolutně nabité vším. Aktivitami,
zážitky, rodinnými seancemi i trochou té správné večírkové zábavy. Emocí bylo
hodně a putovaly tradičně nahoru-dolů a pořád takhle dokola. Předvečer prvního
dne ve škole vrcholí nervozitou, snažím se uklidnit. Nevím, jestli nervy, ale
každopádně mě cosi dohnalo včera dokonce i na pohotovost s šílenými bolestmi
břicha...
Můj cíl je jasný. Jakmile syn nastoupí do školy, já se musím
dát dohromady! Po těle, ale zejména v hlavě. Připadám si jako autista. Od
zítřka nás všechny čeká velmi nový rytmus dní. Synkova škola, můj pobyt doma,
mužův odjezd za prací pryč. Všechno bude jiné než dřív. Asi se bojím hlavně té
ZMĚNY. Jako ti autíci. Připravuju se na ni už dlouho, vlastně my všichni. Ale
stejně mám mravenčení a přemýšlím, co nás asi čeká. Zpracovat emoce našeho
bláznivého léta už tady na blogu nedokážu. Stalo se toho tolik a čas trochu
odvanul souvislosti. A tak se uchýlím k úplně jinému tématu. Které mě
ovšem poměrně žhaví!
Já, absolutní odpůrce sociálních sítí, mám nově účet na FB
(ano ano, už používám i zkratku). Odhodlávala jsem se k tomu pěkných pár
měsíců, a to přesně proto, že v tom mám jistý blok, který se mi těžko
překonává. Důvody vzniku účtu jsou zcela účelové a souvisí s tematikou speciálního
školství a příbuzných oborů. Jelikož smutným faktem je, že spousta zdrojů je
prostě na FB.....webové stránky se dávno tolik nenosí.. A tak jsem tam i já. Na
FB. S naprosto minimální aktivitou ale zároveň po více než měsíci taky s maximem
dojmů. Jaké tedy jsou?
Zjištění číslo jedna – jsem konzerva. Už to nemůžu nijak
popřít. Jedním z faktorů, které značí mé rozporuplné pocity, je totiž
skutečnost, že mám problém některé lidi přijmout za PŘÁTELE. Chápejte, pro mě
je pojem přítel absolutně unikátní a označuje velmi, velmi blízkou osobu. Beru
to staromódně, konzervativně, a nemůžu se ztotožnit s faktem, že by mě za
přítele chtěl kdosi, kdo je bratrem mého „přítele“, koho jsem viděla všehovšudy
jednou na čísi svatbě, koho si nepamatuju a se kterým tudíž nemám chuť sdílet
ani kousek svého soukromí, přestože, jak říkám, frekvence mého „postování“
(učím se!) je ve srovnání s mnohými tristní. Velmi zvažuju i různé kolegy
z práce, z bývalých prací, protože s tím mám skutečně problém.
Je to vážně PŘÍTEL?
Zjištění číslo dva. Proboha jak se mám postavit k lajkování?
Jelikož už i já jsem obohacena o tu zkušenost, kdy jsem dala pár lajků k fotkám,
které mi připadaly velmi zásadní a pro postujícího měly v životě opravdu
význam, ale nedala k ničemu dalšímu. Načež jsem byla oslovena, proč že
nelajkuju... A tak to zjištění? Nevím, kdy lajkovat. Protože nemůžu a nechci
označovat všechno. Protože na to nemám ani čas, někdy ani chuť či přesvědčení a
hlavně mi to připadá pitomé. Svazující. Papír snese všechno a počítač přeneseně
taky...takže lidi třeba klikají na palec nahoru, ale těžko říct, proč to
vlastně dělají...co si opravdu myslí... Dostala jsem neodbytný pocit, že bych
musela této aktivitě věnovat opravdu dost času!
Zjištění číslo tři – asi běžné – na FB jsou všichni šťastní,
na obláčku a chtějí to ukázat celému světu. Vedlejší efekt toho mít FB a občas
se tam podívat, může být pro mnohé deprimované jasným zdrojem smutku a pocitu
zmaru a nanicovatosti. Já třeba žiju život, jaký mám ráda, přestože je to cesta
pekelně těžká a pro mnohé nepředstavitelná. A přesto jsem díky prohlížení „šťastných
fotek“ a srdíček a nálepek dostala intenzivní depresoidní pocity. A to přesto,
že vím, že realita je trochu jinde a že ti šťastně se usmívající to vlastně
mají trochu jinak... nevyhnulo se mi to a sama se na sebe za to jaksi zlobím.
Zjištění číslo čtyři – FB je zahlcen zdroji a informacemi.
Následující měsíce mě čeká čtení a čtení a uspořádávání informací, z čehož
mě už teď pálí oči... Nicméně tento smysl FB uznávám. Tohle je pro mě v pořádku,
a ano, ráda se mrknu, jak žijí mí...lidé. Přátelé. Nejsem žádná výjimka. Ale
můj vnitřní rozpor se mnou ještě hodně pracuje.
Jediné, co vím naprosto jasně, je fakt, že zůstane u FB.
Instagram, Twitter a další už jdou a půjdou mimo mne. Už teď mám totiž pocit
závazku, který se mi vlastně nějak nelíbí.. Uvízla jsem prostě v síti.
Žádné komentáře:
Okomentovat