Tělo se mi zase ozvalo s tichou výčitkou. Tentokrát se projevila
v zádech, která mě nutila několik dnů skuhrat, skuhrat a skuhrat. Nemohla
jsem se normálně narovnat, vstanout, otočit se, sehnout se. Všechno provázela
šílená bolest.
Povinnosti jsem tentokrát zahodila a nějaký čas strávila v dece
apartně omotané kolem beder. Vleže, vsedě, jakkoliv. Jednou z relaxačních náplní
bylo zhlédnutí představení Čtyři dohody. Je to tak inspirativní! Tak přesné.
Člověk se zamýšlí a vidí celé své dětství...
Zrovna onehdy jsme si s mužem říkali, co že to ti naši
rodičové řešili za problém? Já měla synka za zadkem celý víkend, záda nezáda,
neustále něco vyžadoval, a když jsem si sedla a chtěla napsat jednu jedinou
sms, hučel do mě, že zmáčknem zelenou šipku (= odeslat). Do toho na mě mluvil
muž a já se zoufale snažila to dopsat, zatímco nenechavá ručka synka se mi
neustále snažila vloudit k zelené šipce. Tato agonie trvala snad deset
minut..tahle jedna sms.. A tak jsme si říkali – z tohoto by se naši rodiče
bývali byli zbláznili! Dítě stále v patách, sdílení času na maximum, do
toho fůra povinností od domácnosti až po účty. Vždyť se měli báječně! My jsme
si hráli v pokojíčku, sami jsme se zabavili, oni mohli dělat v klidu cokoliv,
co bylo potřeba. U nás je to otázka „Kdo bude hlídat dítě, když ty půjdeš
nakoupit?“ Anebo „Tak já teď uklidím, hrajte si
spolu“. Jeden maká, druhý si hraje s Kubou. Žádná společná siesta po
obědě, žádná chvilka volna. Jsme tak zvyklí a už to tak zkrátka máme, jen si
zpětně říkáme, z čeho naši rodiče bývali tak na nervy.
Tak třeba včera. Nemám ráda Halloween, nebo spíš – vůbec mě
nezajímá. Podobně jako Valentýn. A zrovna včera jsem to rozebírala s kamarády,
co přišli na návštěvu. Že to tak nějak společně nemusíme. Jo kdybychom věděli,
co nás čeká...:-)
Průběh návštěvy byl příjemný. Kubík i dcerka kamarádů měli
dobrou náladu. Konstelace byla nezvykle dobrá, nikdo neplakal, nikdo nešílel.
Nevím, jestli za to může nějaký šestý smysl, ale náš chlapeček se v jednu chvíli
rozhodl, že se prostě všude zhasne. A najednou tak učinil. Přestali jsme se
bránit a zapálili jsme svíčky. Kuba někde vyštrachal malou baterku a začal
poletovat po bytě. A najednou jsme vlastně měli Halloween. S dekama jsme
si hráli na strašidla, děti řičely smíchy, my taky a nálada byla jedinečná.
Bilance po ukončení party by se dala pracovně nazvat bordel
jak v tanku.
Polštáře deky a všechno možné na hromadě.
Muffin nacpaný do skleničky vody.
Nafukovací balonky nastrkané pod gaučem.
Hračky, kam se podíváš.
Děti mokré jak myši.
Úklid nějakou tu chvíli zabral. Ale stejně, stejně by mě ani
ve snu nenapadlo být nervózní z nepořádku nebo snad hru kvůli tomu mírnit.
Když bylo všechno uklizeno, byt vyvětraný, dítko v říši
snů, zůstal jen dobrý pocit. A příjemné, klidné vědomí, že minimálně tento den
byl náš syn opravdu a nefalšovaně šťastný.
Halloween jsem taky vzala na milost. A doufám, že to za rok zase zopakujeme. Není nad to vytvářet si nové milé tradice a obklopovat se lidmi, které máme rádi:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat