KDYŽ VÝCHOVA BOLÍ

Dnes příspěvek jako terapie. Blog jako ucho, které teď postrádám. 

Říkávám o sobě, že jsem zlá máma. Jsem ta, která své dítě miluje, ale taky po něm chce ukrutnou spoustu věcí. Od počátku jsem tím auti-výchovným elementem, který určuje směr. Jsem tím, kdo klade nároky, připravuje úkoly, jsem přísná a důsledná.

Myslím, že to všechno dělám nejspíš správně. Říkávají to lidé kolem mě, cítím to i já. A když ne vždycky správně, tak pokaždé ale na maximum svých schopností a vůle. Určovat hranice autíkovi ale není vůbec snadné. Ve spoustě jednoduchých případů to jde, ale občas už hodně pociťuju, jak moc je proti nám to snížené verbální porozumění. Skutečnost, že nevím, jestli mi syn rozumí, když se snažím učit ho orientovat se v nových situacích, když se snažím nastiňovat, co se má a co ne a proč. Zejména pokud jde o sociální nácviky, tedy o něco mnohem složitějšího než je aktuální matematika ve škole a rozklad slov na slabiky.

Moje důslednost mi dnes ukázala, jak moc může výchova bolet. Syn má vždy před usnutím svých deset minut v posteli rozsvíceno na poslední trošku hraní. Přiznám, že jsem mnohokrát mluvila o tom, že „dnes to bude bez světla“, když hodně zlobil a já nevěděla, jak na něj... Tyhle situace vždycky nakonec dopadly jinak a já byla ráda. Kdo by se chtěl hádat před usnutím... 

Dnes bylo skvělé odpoledne, vzájemné, veselé, plné her. Snad právě proto jsem vůbec nepochopila večerní zlobení, proti kterému jsem rázně zakročila. Jako reakce přišel křik a plácnutí. A než jsem se stihla rozmyslet, vylítlo to ze mě. „Dnes to bude bez světla!“ Došlo mi, že pokud nechci být definitivně za toho, kdo vyměkne, budu to muset dodržet.

Na Kubovi bylo vidět, že vyčkává. Po pár vzteklých prásknutích dveřmi jsme jaksi absolvovali večerní hygienu a já skutečně hned zhasnula. Nečekal to tak úplně a po minutě začal fňukat. Klidně jsem mu vysvětlila, proč to nejde (a vevnitř mi to bylo ukrutně líto!!) a znovu odešla. Později ještě jednou volal. Šla jsem tam a vzala si ho na klín.

„Co mi chceš říct, Kubíku?“

„Promiň. Já už nebudu bouchat maminku!“

Takhle jednoduché to bylo. Rozuměl mi, všechny ty moje sociální lekce nebyly marné. Dnes jsem mu ani nemusela napovídat a bylo to tam. V přesnou chvíli, přesná slova. Jsem na něj pyšná a měla bych to slavit jako velký úspěch. Zároveň věřím tomu, že dnešek si zapamatuje. Že se to vážně může stát, že vážně zhasnu. Snad by se dalo říct, že jsme „zabodovali“ oba.

Zatím mě to ale jenom hodně bolí.

VZPOMÍNKA

Někdy se stane, že mi najednou proběhne hlavou vzpomínka. Některé má člověk hluboko uložené; z nějakého důvodu se zapíšou do paměti víc než ostatní, ať už jsou hezké nebo ne. Spíš jde ale o ty lepší, protože to zlé náš mozek časem chytře vytěsní...a to je určitě dobře.

Dnes jsem viděla sebe a svého muže před lety, asi tak v polovině mého těhotenství, jak sedíme v IKEA a já se cpu jahodovým pohárem se šlehačkou. A proběhlo mi hlavou, jak moc se mi stýská... po tom čase před autismem. Po té svobodě, po tom nevědomí, co přijde. 

Máme krásného syna. Je skvělý a každý den mě dokáže potěšit a rozesmát. Nevím, jestli by to bylo bez autismu takové, nebo jaké vlastně...už to ani vědět nechci. A jsem moc ráda, že ho mám, takového, přesně takového. 

Jen by bylo pěkné zažít znovu chvíli toho nádherného slepého očekávání. A taky trochu té svobody. Moct si dát kávu, když zrovna míjíme kavárnu a napadne nás si sednout. Moct se rozhodovat více podle sebe a méně podle chlapečka. Moct si lehnout, když nám není dobře. Moct být aspoň občas úplně sami. 

Muži, stýská se mi!

RYCHLEJŠÍ NEŽ RYCHLÁ

Dnes jsem měla krátkou schůzku ve škole. Seděla jsem u paní v kanceláři a chrlila své myšlenky, vyslovovala své představy, přičemž jsem se snažila nepůsobit jako nespokojený nebo náročný rodič. Jelikož nejsem ani jedno. Ale už jsem pochopila, že přestože své záměry a svá slova považuji za jednoznačné a snadno pochopitelné, druhá strana to někdy přebere úplně jinak.

Po odchodu jsem udiveně zjistila, že je teprve 8:10 (Kubu jsem odevzdala asi 7:50 a na paní dokonce chvíli čekala). Došlo mi, jak to bylo všechno rychlé a krátké; nicméně řečeno bylo vše. Napadlo mě, že mluvím rychleji než kdy dřív. Přemýšlela jsem, jestli to něco znamená. Teda kromě toho, že si nedopřávám sama klid a rozvahu při vyjadřování. A znovu, snad po sté, mi došlo, že tak zkrátka žiju. Stále dle plánu, počítáno mnohdy na minuty, stále v poklusu. Nároky našeho života si tak žádají. Okolnosti jsou takové. Vím, že to není dobře, ale cesta ke změně nebývá snadná. Těžko bude ze mě ze dne na den jogín.

Občas mi lidi říkají milé věty jako

„A prosím tě, co děláš, že toho máš tak moc? Vždyť NEPRACUJEŠ!!“

„Já tě vždy vidím jen v běhu...“

Ano ano, moji milí, je to dosti možné, že jsem často v tempu. Musím však kategoricky odmítnout tvrzení NEPRACUJEŠ. Dokonce bych řekla, že ta šichta, kterou mám kolem syna a domácnosti, je mnohdy víc běžné zaměstnání. Ne, jinak. Víc než běžná práce. Zaměstnání jako pojem uvadl natolik, že ho vlastně raději nebudu používat.

Třeba dnes. Usínala jsem po půlnoci, po čtyřech hodinách práce na vizualizacích pro syna a podobných zábavách. V pět ráno mě volal chlapeček. Napil se a usnul, zatímco já se převalovala, abych s bídou zdřímnula, než mě v šest zalarmuje budík. 

Jako mátoha jsem vypravila syna i sebe včetně rozkreslení změny dnešního školního rozvrhu. Ve škole jsem předala dítě a po zmíněné schůzce se vrhla do koloběhu pochůzek po celém městě. Zpět doma jsem byla v deset. Dopřála jsem si snídani a trochu čtení a pak už nějaké to dochystávání oběda, vynést odpad, vyzvednout dítě. Ten už na mě čekal před školou, odkud jsme se vypravili pro další z řady kelímků z automatů na kávu. Odtud (jak jinak) jsme šli okukovat myčku aut, následně jsme dorazili do města. Tam se Kuba choval jako první den. Všude hlásal JÉÉÉ!! a všude chtěl nakročit a všechno nakoupit. Mírné popostrkávání a neustálé vysvětlování jednoho trochu znaví. Zvlášť když na náměstí vidí batole vlézt do suché kašny a tak neváhá a dělá totéž. V duchu spílám okolo stojícím matkám, že jim pěkně děkuju za ten vzor, a táhnu nešťastníka pryč. 

Elektro – jééé! Pojišťovna – jééé! Zasmrádlý průchod – jééé! Složitě a oklikou přicházíme domů, je půl druhé. Chystám oběd, Kubík si pouští pohádku, nastává mírný poklid. Pak nastává čas na příchod tzv. tety, která přijde Kubu stříhat. Teta má zpoždění. Kuba má zmatek. 

Tetu však vítáme vesele a Kuba slibuje, že bude hezky sedět. Pak se ale rozhodne, že nám to neulehčí. Běhá sem a tam a já se prozatím nenamáhám ho chytat. Pak že už jde. Sedne si a najednou zas musí na záchod! Jdu ho zkontrolovat a zjišťuju, že se nám chlapeček mírně řečeno netrefil. Umývám, vytírám, kleju a dochází mi, že to byl normální zdržovací manévr. 

Vracím se odhodlaná. Začínáme stříhat. Pětkrát, šestkrát střihla...? Víc ne. Pak byla chuderka kamarádka jaksi odmítnuta. Rozhodla jsem se, že prát se s Kubíkem dnes nebudu, a s omluvou ji vyprovodila s tím, že holt budu stříhat já. Dalších 45 minut jsem se potila s nůžkami v ruce, pravda, nijak extra tomu nehovím. Hurá, syn je ostříhán, jde se do vany.

První protest – do vany nechce, vůbec! Vysvětlete autistovi, že je celý od vlasů a že nejenže musí přestat běhat po tom gauči, ale hlavně se musí jít vykoupat... Jaksi ho dostanu do koupelny. Chrání pozice a vymiňuje si sprchu. Jakmile mu v ní namočím hlavu, přichází srdceryvný křik. Dobojujem tu hygienu a ke konci už se snad ani moc nezlobí... V župánku odskotačí se převlékat do pokoje a mně nastávají galeje. Miliony vlasů všude po stole, na zemi, v oblečení, v koupelně, prostě masakr. Vysávám a uklízím a dítko pobíhá. Trvá to věčnost a nebere to konce. 

Pak ho napadne, že nutně potřebuje jít na balkon. Tak ho navlíkám, přece jen je po sprše. Jsme tam asi půl minuty, jelikož není vidět měsíc!! Jdeme zpět, galeje pokračují. Po jejich konci syn radostně zahlásí VEČEŘI! Poručí si ji při svíčkách, poručí si vařené vajíčko na rohlík a to vše bez světla. Tak mu vysvětluju, že na přípravu to světlo je potřeba. Opravdu. Zbývající čas, než je vše hotovo, mě průběžně bombarduje tradiční otázkou „Už to bude?“ Sedáme si k večeři u svíček a čteme si k tomu pohádku. Líbezná chvíle.

Po večeři chlapeček opět běhá po bytě, sobotní úplněk ho trochu motoricky ovládá a tak ho nestačím ani sledovat. Ale hurá, najednou je 19:30, umyjeme zuby a jde se do postele. Jakmile usíná, já jdu do sprchy a smývám ten pondělní maraton, ve kterém bohužel nechybělo ani antimigrenikum. Následně se balím do županu, vařím čaj, pouštím myčku. Teď vyvěsím dnešní příspěvek, přečtu tři verše, jak říká můj táta, a usnu jak miminko. 

Mno. Někdy bych chtěla, aby se už nikdo, ale opravdu nikdo, nedivil mé únavě, časové frustraci, stresu.