Dnes jsem měla krátkou schůzku ve škole. Seděla jsem u paní
v kanceláři a chrlila své myšlenky, vyslovovala své představy, přičemž
jsem se snažila nepůsobit jako nespokojený nebo náročný rodič. Jelikož nejsem
ani jedno. Ale už jsem pochopila, že přestože své záměry a svá slova považuji
za jednoznačné a snadno pochopitelné, druhá strana to někdy přebere úplně jinak.
Po odchodu jsem udiveně zjistila, že je teprve 8:10 (Kubu
jsem odevzdala asi 7:50 a na paní dokonce chvíli čekala). Došlo mi, jak to bylo
všechno rychlé a krátké; nicméně řečeno bylo vše. Napadlo mě, že mluvím
rychleji než kdy dřív. Přemýšlela jsem, jestli to něco znamená. Teda kromě
toho, že si nedopřávám sama klid a rozvahu při vyjadřování. A znovu, snad po
sté, mi došlo, že tak zkrátka žiju. Stále dle plánu, počítáno mnohdy na minuty,
stále v poklusu. Nároky našeho života si tak žádají. Okolnosti jsou
takové. Vím, že to není dobře, ale cesta ke změně nebývá snadná. Těžko bude ze
mě ze dne na den jogín.
Občas mi lidi říkají milé věty jako
„A prosím tě, co
děláš, že toho máš tak moc? Vždyť NEPRACUJEŠ!!“
„Já tě vždy vidím jen
v běhu...“
Ano ano, moji milí, je to dosti možné, že jsem často v tempu.
Musím však kategoricky odmítnout tvrzení NEPRACUJEŠ. Dokonce bych řekla, že ta
šichta, kterou mám kolem syna a domácnosti, je mnohdy víc běžné zaměstnání. Ne,
jinak. Víc než běžná práce. Zaměstnání jako pojem uvadl natolik, že ho vlastně
raději nebudu používat.
Třeba dnes. Usínala jsem po půlnoci, po čtyřech hodinách
práce na vizualizacích pro syna a podobných zábavách. V pět ráno mě volal
chlapeček. Napil se a usnul, zatímco já se převalovala, abych s bídou zdřímnula,
než mě v šest zalarmuje budík.
Jako mátoha jsem vypravila syna i sebe včetně rozkreslení změny
dnešního školního rozvrhu. Ve škole jsem předala dítě a po zmíněné schůzce se
vrhla do koloběhu pochůzek po celém městě. Zpět doma jsem byla v deset.
Dopřála jsem si snídani a trochu čtení a pak už nějaké to dochystávání oběda, vynést
odpad, vyzvednout dítě. Ten už na mě čekal před školou, odkud jsme se vypravili
pro další z řady kelímků z automatů na kávu. Odtud (jak jinak) jsme
šli okukovat myčku aut, následně jsme dorazili do města. Tam se Kuba choval
jako první den. Všude hlásal JÉÉÉ!! a všude chtěl nakročit a všechno nakoupit.
Mírné popostrkávání a neustálé vysvětlování jednoho trochu znaví. Zvlášť když
na náměstí vidí batole vlézt do suché kašny a tak neváhá a dělá totéž. V duchu
spílám okolo stojícím matkám, že jim pěkně děkuju za ten vzor, a táhnu
nešťastníka pryč.
Elektro – jééé! Pojišťovna – jééé! Zasmrádlý průchod – jééé!
Složitě a oklikou přicházíme domů, je půl druhé. Chystám oběd, Kubík si pouští
pohádku, nastává mírný poklid. Pak nastává čas na příchod tzv. tety, která
přijde Kubu stříhat. Teta má zpoždění. Kuba má zmatek.
Tetu však vítáme vesele a Kuba slibuje, že bude hezky sedět.
Pak se ale rozhodne, že nám to neulehčí. Běhá sem a tam a já se prozatím
nenamáhám ho chytat. Pak že už jde. Sedne si a najednou zas musí na záchod! Jdu
ho zkontrolovat a zjišťuju, že se nám chlapeček mírně řečeno netrefil. Umývám,
vytírám, kleju a dochází mi, že to byl normální zdržovací manévr.
Vracím se odhodlaná. Začínáme stříhat. Pětkrát, šestkrát
střihla...? Víc ne. Pak byla chuderka kamarádka jaksi odmítnuta. Rozhodla jsem
se, že prát se s Kubíkem dnes nebudu, a s omluvou ji vyprovodila s tím,
že holt budu stříhat já. Dalších 45 minut jsem se potila s nůžkami v ruce,
pravda, nijak extra tomu nehovím. Hurá, syn je ostříhán, jde se do vany.
První protest – do vany nechce, vůbec! Vysvětlete autistovi,
že je celý od vlasů a že nejenže musí přestat běhat po tom gauči, ale hlavně se
musí jít vykoupat... Jaksi ho dostanu do koupelny. Chrání pozice a vymiňuje si
sprchu. Jakmile mu v ní namočím hlavu, přichází srdceryvný křik. Dobojujem
tu hygienu a ke konci už se snad ani moc nezlobí... V župánku odskotačí se
převlékat do pokoje a mně nastávají galeje. Miliony vlasů všude po stole, na
zemi, v oblečení, v koupelně, prostě masakr. Vysávám a uklízím a
dítko pobíhá. Trvá to věčnost a nebere to konce.
Pak ho napadne, že nutně potřebuje jít na balkon. Tak ho
navlíkám, přece jen je po sprše. Jsme tam asi půl minuty, jelikož není vidět
měsíc!! Jdeme zpět, galeje pokračují. Po jejich konci syn radostně zahlásí
VEČEŘI! Poručí si ji při svíčkách, poručí si vařené vajíčko na rohlík a to vše
bez světla. Tak mu vysvětluju, že na přípravu to světlo je potřeba. Opravdu.
Zbývající čas, než je vše hotovo, mě průběžně bombarduje tradiční otázkou „Už to bude?“ Sedáme si k večeři u
svíček a čteme si k tomu pohádku. Líbezná chvíle.
Po večeři chlapeček opět běhá po bytě, sobotní úplněk ho
trochu motoricky ovládá a tak ho nestačím ani sledovat. Ale hurá, najednou je
19:30, umyjeme zuby a jde se do postele. Jakmile usíná, já jdu do sprchy a
smývám ten pondělní maraton, ve kterém bohužel nechybělo ani antimigrenikum.
Následně se balím do županu, vařím čaj, pouštím myčku. Teď vyvěsím dnešní
příspěvek, přečtu tři verše, jak říká můj táta, a usnu jak miminko.
Mno. Někdy bych chtěla, aby se už nikdo, ale opravdu nikdo,
nedivil mé únavě, časové frustraci, stresu.
Žádné komentáře:
Okomentovat