Dnes příspěvek jako terapie. Blog jako ucho, které teď
postrádám.
Říkávám o sobě, že jsem zlá máma. Jsem ta, která své dítě
miluje, ale taky po něm chce ukrutnou spoustu věcí. Od počátku jsem tím
auti-výchovným elementem, který určuje směr. Jsem tím, kdo klade nároky,
připravuje úkoly, jsem přísná a důsledná.
Myslím, že to všechno dělám nejspíš správně. Říkávají to
lidé kolem mě, cítím to i já. A když ne vždycky správně, tak pokaždé ale na
maximum svých schopností a vůle. Určovat hranice autíkovi ale není vůbec
snadné. Ve spoustě jednoduchých případů to jde, ale občas už hodně pociťuju,
jak moc je proti nám to snížené verbální porozumění. Skutečnost, že nevím,
jestli mi syn rozumí, když se snažím učit ho orientovat se v nových situacích,
když se snažím nastiňovat, co se má a co ne a proč. Zejména pokud jde o
sociální nácviky, tedy o něco mnohem složitějšího než je aktuální matematika ve
škole a rozklad slov na slabiky.
Moje důslednost mi dnes ukázala, jak moc může výchova bolet.
Syn má vždy před usnutím svých deset minut v posteli rozsvíceno na
poslední trošku hraní. Přiznám, že jsem mnohokrát mluvila o tom, že „dnes to bude bez světla“, když hodně
zlobil a já nevěděla, jak na něj... Tyhle situace vždycky nakonec dopadly jinak
a já byla ráda. Kdo by se chtěl hádat před usnutím...
Dnes bylo skvělé odpoledne, vzájemné, veselé, plné her. Snad
právě proto jsem vůbec nepochopila večerní zlobení, proti kterému jsem rázně zakročila.
Jako reakce přišel křik a plácnutí. A než jsem se stihla rozmyslet, vylítlo to
ze mě. „Dnes to bude bez světla!“ Došlo
mi, že pokud nechci být definitivně za toho, kdo vyměkne, budu to muset
dodržet.
Na Kubovi bylo vidět, že vyčkává. Po pár vzteklých prásknutích
dveřmi jsme jaksi absolvovali večerní hygienu a já skutečně hned zhasnula.
Nečekal to tak úplně a po minutě začal fňukat. Klidně jsem mu vysvětlila, proč to
nejde (a vevnitř mi to bylo ukrutně líto!!) a znovu odešla. Později ještě
jednou volal. Šla jsem tam a vzala si ho na klín.
„Co mi chceš
říct, Kubíku?“
„Promiň. Já už nebudu
bouchat maminku!“
Takhle jednoduché to bylo. Rozuměl mi, všechny ty moje
sociální lekce nebyly marné. Dnes jsem mu ani nemusela napovídat a bylo to tam.
V přesnou chvíli, přesná slova. Jsem na něj pyšná a měla bych to slavit
jako velký úspěch. Zároveň věřím tomu, že dnešek si zapamatuje. Že se to vážně
může stát, že vážně zhasnu. Snad by se dalo říct, že jsme „zabodovali“ oba.
Zatím mě to ale jenom hodně bolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat