VZPOMÍNKA

Někdy se stane, že mi najednou proběhne hlavou vzpomínka. Některé má člověk hluboko uložené; z nějakého důvodu se zapíšou do paměti víc než ostatní, ať už jsou hezké nebo ne. Spíš jde ale o ty lepší, protože to zlé náš mozek časem chytře vytěsní...a to je určitě dobře.

Dnes jsem viděla sebe a svého muže před lety, asi tak v polovině mého těhotenství, jak sedíme v IKEA a já se cpu jahodovým pohárem se šlehačkou. A proběhlo mi hlavou, jak moc se mi stýská... po tom čase před autismem. Po té svobodě, po tom nevědomí, co přijde. 

Máme krásného syna. Je skvělý a každý den mě dokáže potěšit a rozesmát. Nevím, jestli by to bylo bez autismu takové, nebo jaké vlastně...už to ani vědět nechci. A jsem moc ráda, že ho mám, takového, přesně takového. 

Jen by bylo pěkné zažít znovu chvíli toho nádherného slepého očekávání. A taky trochu té svobody. Moct si dát kávu, když zrovna míjíme kavárnu a napadne nás si sednout. Moct se rozhodovat více podle sebe a méně podle chlapečka. Moct si lehnout, když nám není dobře. Moct být aspoň občas úplně sami. 

Muži, stýská se mi!