Ještě před koncem starého roku jsme s mužem ve výchově
syna došli zpátky do bodu nula. Je to jako když se vydáte na cestu; zpočátku se
vám jde dobře, cesta ubíhá, trasa odpovídá. Může to trvat dlouho a být v pořádku,
ale taky může přijít chvíle, kdy se ztratíte a začnete bloudit. Nějakou dobu
jsme i my bloudili a úspěchy střídaly totální propadáky. Leccos nefungovalo
podle očekávání a naše kápézetka se jaksi vyprázdnila. Museli jsme se vrátit.
Přes hory afektů, přes moře slzí, které zaplavily zejména letošní svátky. Zpátky
do bodu nula, zpátky na start.
Vyrazili jsme po nové trase, novými způsoby, novým
přístupem. Nebudu říkat jakým a nebudu riskovat zakřiknutí, že se to daří. No,
nám ano, ale chlapeček nám na to zatím jaksi příliš nereaguje. Nebo spíš
reaguje křikem, což bych i docela přičítala té změně. Asi si říká „Co dělají, tohle nikdy nedělali...??!
Narušují pravidla!“ A tak ano, logicky se bouří. Pocit mám z toho ale
dobrý, tak budu doufat, že budeme-li společně a důsledně pevně držet směr, po
tisícím opakování přijde radost a bude méně pláče, méně křiku.
Abych si zachovala odstup, zdravý rozum a načerpala i
pomoci, stala jsem se členem jisté diskusní skupiny rodičů autistických dětí na
facebooku. Po nějakém čase jsem zjistila, že 90% přispívajících je z USA.
Nebude to překvapení, když je tam nárůst diagnózy tak razantní. Zajímavější
však je, když se člověk začne v tom všem diskutování trochu orientovat. A
není pak tak těžké udělat si obrázek, jakkoli subjektivně viděný.
Všude se objevovaly výrazy jako „náš terapeut“, „naše lekce
ABA“, „náš dobrovolník“. Když jsem se začetla víc, pochopila jsem, proč jsou tyto
výrazy běžné. Ve Státech po obdržení diagnózy PAS totiž nastává automatické
přidělení dítěte do programu ABA (Aplikované behaviorální analýzy). Je to něco
jako strukturované učení u nás, ovšem v šíleném pracovním tempu čtyřiceti
hodin týdně, za pomoci externích terapeutů a lektorů. To říkám špatně – ne za
pomoci, ale PROSTŘEDNICTVÍM. Neboli americká matka radostně odevzdá svého
autistu odborníkům a ti zahajují dril. Takový, jakým náš syn procházel od dvou
let doma. Rodiče v těchto zemích tedy nemusí tolik načítat a nastudovávat,
nemusí se učit za pochodu a mnohé je konáno za ně.
Vůbec tak nezlehčuji těžký úděl jich jako rodičů. Ten jim
nikdo nevezme, i když v těch toporných začátcích to mají dost
pravděpodobně snazší. Nám pomohli odborníci ve školce, v SPC, pomohli nám
různí lidé a my jsme za to vděční. Ale tu skutečnou dřinu od A do Z jsme museli
absolvovat doma. Nedokážu se rozhodnout, který model se mi líbí víc. Snad ten
americký nevede k takovému vyčerpání rodičů, nevím. Tuším ale, že tu
cestu, kterou jsme s mužem ušli, by asi rodiče ve Státech neušli tak
dlouhou. Bylo na ní řada opravdu těžkého rozhodování, spousta překážek a
nekonečné dny studia a učení. Neumím si představit, že by se tito lidé museli
toto všechno naučit SAMI. A už vůbec si nedokážu představit, že by v bodě nula
začali znovu bez pomoci.
Jsem opravdu pyšná, že jsme to dokázali sami. A protože to
tak bude fungovat i dál, beru rok 2018 jako rok duševní hygieny. Rok odpočinku
v každé volné chvíli, rok nacházení nových koníčků (a znovuobjevování těch
starých), rok dopřávání si. Rok nabíjení baterek.
Abych se z té naší túry jednou opravdu nezbláznila.
Žádné komentáře:
Okomentovat