BOLESTNÁ ZJIŠTĚNÍ

Jelikož jsem si rok 2018 vyhlásila rokem duševní hygieny, dala jsem se do toho. S úplně novou energií, s poctivostí, naplno. Každou volnou chvilku se věnuju sama sobě. Není jich moc, o to víc je ale využívám. Po necelém měsíci jsem dospěla k jednomu zásadnímu zjištění. 

Návrat k sobě bolí.

Nebyla jsem moc připravená na to, co moje cesta zpátky k sobě bude znamenat. Bolest fyzická se dá vydržet; ona ta jóga bolí určitě každého, záleží, jak moc z formy člověk je. Já dost. Jsem ráda, že jsem se do toho pustila a všem, co příliš často bojují o vnitřní klid, ji doporučuju. Moje půlhodinka denně mě spolehlivě přivádí mimo starosti, mimo hektické tempo, pryč od autismu. Tam jsem jen já, můj dech a ztuhlé kosti:-)

Bolest přichází ale i psychická. Možná to není vysloveně bolest, ale může se stát, že zjistíte věci, které se vám nebudou líbit. Mně se to stalo.

Vždycky jsem si myslela, že před čtyřicítkou budu už dávno vyrovnaná, spokojená, ukotvená v rodině, práci, zájmech. Že si budu věřit. Jenže všechno je tak nějak jinak. 

Profesní cesta se mi slibně ubírala, když mi bylo kolem třiceti. Pak přišel syn a všechno se změnilo. Doma jsem s ním byla čtyři a půl roku a zpátky už jsem příliš nenaskočila. Můj svět se točil kolem mého muže a hned potom kolem mého syna. S diagnózou dětský autismus to svým způsobem ani nejde; minimálně po nějaký čas. Strašně mě „baví“ klasičtí radílci, kteří přicházeli a přichází s nevyžádanými radami typu NEMŮŽEŠ ŽÍT JEN PRO DÍTĚ! NEMŮŽEŠ BÝT JEN DOMA, MUSÍŠ TAKY DO PRÁCE, MEZI LIDI! A NOHY NAHORU, ODPOČÍVEJ! Jenže ani s nejlepším time managementem to jde skloubit velmi těžko. Synova specifika i moje priority jsou jasně dané. Jsem prostě normální máma, která chce pro dítě to nejlepší. A tak dávám, kolik můžu.

A ano, vím, že pokud sama nezačnu brát, zhroutím se. Já si brát začínám, jen to nejde tak najednou všechno. Přestože si to lidé můžou představovat jinak. Cesta je to strašně dlouhá.  Já jsem začala po sedmi letech. A našla jsem sebe samu v úplně jiné podobě.

Především mi z mnoha střípků a maličkostí došla jedna věc – jen málo si věřím. Kolikrát už jsem o sobě pochybovala! 

Dělám to s tím Kubíkem dobře? Jsem dostatečně důsledná? Mám přidat, ubrat, nechat si víc poradit?

Dělám dost pro své rodiče? Neměla bych dělat víc?

Dokážu být dobrou ženou? Dokážu být zase hezkou ženskou, co není každé ráno k smrti unavená?

Dokážu si najít práci, která mě bude bavit? Budu se vůbec někdy realizovat?

Má cenu psát blog? Bude to vůbec někdo číst? Nebudu spíš trapná?

Je to mnou, že se ode mne odklání kamarádi? Změnila jsem se? Moc?

Došlo mi, že mi bude čtyřicet a nemám sebevědomí.

Vždy je ale možné to změnit. Jsem hrozně ráda, že jsem se začala dívat pravdě do očí. Že jsem se nakonec nenechala odradit dlouholetými návyky. Znovu se stavím na nohy. Znovu se snažím uvěřit tomu, že jsem chytrá a schopná ženská. Že v sebe můžu věřit tak, jako ve mě věří můj muž. Že nevypadám tak špatně. Že překonám odvahu a začnu se realizovat v tom, co umím a co mě vlastně i baví.

V momentě, kdy jsem se rozhodla, že svůj život změním, se začaly dít věci. Začaly mi do cesty přicházet události, začala jsem potkávat nové lidi, najednou jsem zjistila věci, které mi byly dosud neznámé. Inspirace jde odevšad a povzbuzení taktéž. Takovou sílu má nejspíš myšlenka.

Je prostě důležité se rozhodnout.