Poslední dobou se dívám na syna a říkám si, jak nějak náhle
vyrostl. Najednou už opravdu vypadá jako školák. Zmocňuje se ho dětská puberta,
používá slova jako PŘECE nebo SAMOZŘEJMĚ (to vzhledem k jejich abstraktnosti
ještě pořád nechápu) a připadá mi nějak jiný, zralejší. Mám neurčitý pocit
ztráty, který se zároveň prolíná se strachem, protože ono se to pořekadlo „malé
děti – malé starosti, velké děti – velké starosti“ začíná naplňovat.
Škola přináší nové situace a často i potíže, přičemž Kubíkovo
vrozené rebelství to nijak neulehčuje. Jeho vytrvalost snažit se nastavit
hranice doma nebo ve třídě je neuvěřitelná. Na čele má napsáno, jak moc dobře
ví, co je a není správné, ale opakovaně nás jako rodiče i svou učitelku a
asistentku testuje, kolik vydržíme a jestli povolíme. Na druhou stranu mám
velkou radost z jeho bystrého úsudku, z jeho porozumění, zdatnosti ve
školních předmětech i stále se zlepšující sebeobsluhy. Bude mu osm a ty
uplynulé měsíce ve škole ho obrovsky posunuly. Najednou je veliký. Najednou „diskutuje“
– když mu o něco jde.
„Kubo, v kolik hodin dnes
uděláme úkoly?“
„V 15:30!“
„Tak Kubíku, je 15:30, jdeme na
úkoly.“
Syn se zatváří veledůležitě, jelikož právě montuje nějakou monstr
stavbu z lega. „Néé, ještě néé.
15:50!!“
Rezignuju: „Dobře, 15:50.
Domluveno?“
„Domluveno.“
15:50 – „Kubíku, už je čas!“
Nejdřív jako že neslyší. Pak šibalský pohled a protahované „Ach joooo. Ještě pět minuuuut!“
To má smůlu. Teď už musí. A on jde. Ví to velmi dobře.
U stolu začne druhá část divadla – naprosto shodně s otevřením
slabikáře Kuba zvedá ruku, mne si nejdřív jedno oko, pak druhé, pak významně
zívá. U každé čtené věty prohodí „A to je
posledníííí..“ A nakonec přečte všechno a dál běhá jak motorová myška,
jakkoliv byl pět minut před tím na pokraji usnutí.
Musím říct, že moji trpělivost to posouvá za hranice
možného. Zároveň se tím uvnitř královsky bavím, jak vynalézavý umí být.
Celé dny na mě povolává „Maminkooo!
Maminkoooo!“ a spolu tak sdílíme prakticky celý čas, kdy není ve škole. Večer
mi zazpívá celou Grónskou zem a já velmi rychle zapomínám na scény ve škole, na
jeho vzteklý křik, na jeho beraní povahu.
A jak se tak večer rozněžním, tak si najednou uvědomím, jak
sama taky stárnu. Najednou mám pocit, že mi někdo přidal deset let. Vnímám
jakýsi vnitřní zlom a stále si připomínám, že je nejvyšší čas nasytit i sebe
sama. Opravdu se mít ráda a opravdu myslet na sebe. Bojím se jen, že ta cesta k tomu
bude ještě dlouhá a obtížná.
Uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat