Stala se mi zajímavá věc. Jdu takhle na svůj blog a po
přihlášení se mi jako vždy objeví seznam mých příspěvků, počty komentářů, počty
přečtení. Normálka. Počty přečtení, když je dobře, jsou ke stovce, někdy i
dvojnásob, což úplně nevím, čemu přičíst, nicméně ojediněle se stane i to.
Řekněme přes 200 bylo asi zatím číslo nejvyšší. A najednou mám pocit, že zas
špatně vidím. 1023!!! Nechápu. Mezi čísly do stovky najednou tohle.
Dívám se, o který text jde. KOLIK STOJÍ AUTISMUS. Hm. Číslo
nestagnuje, denně skáčou další a další přečtení. Tedy, nevím samozřejmě, zda
jde o přečtení. Moje teorie je asi taková, že jde o velmi aktuální téma - „kolik
stojí autismus“ – volně přeloženo „kolik stojí inkluze“. Dost pravděpodobně se
to řeší v různých kruzích a po zadání podobného hesla do googlu nejspíš
vyjede můj článek...až mi to připadá vtipné. Představuju si, jak někdo, kdo má
co do činění se zákonodárstvím, nebo jakýkoliv úředník dostane za úkol
prozkoumat, co že ta inkluze teda v praxi znamená a kolik to stojí. Uvidí
ten nadpis a očekává tabulku, přehled výdajů, rozpisy zúčastněných osob....:-)
A ono ne – jenom prachobyčejná laická úvaha:-)
Nicméně pokud jsou tyto domněnky pravdivé, pak to bohužel
jen potvrzuje aktuálnost tématu, které bylo tolik řešeno před spuštěním a sotva
se zrodilo, už jedou diskuse na téma NEZRUŠIT??
Jako rodič integrovaného dítěte bohužel vím, že připraveno
nebylo prakticky nic. Hurá inkluze, ale za jaké peníze, jakým způsobem a za
jakých podmínek (o proškolení všech zúčastněných nemluvě) jasné nebylo a není.
Nicméně inkluze běží a zahrnuje řadu dětí, které by jinak třeba v běžných školách
nebyly. Jestliže se mašinérie takového formátu dala do oběhu, určitě je hodně
brzy vyhodnocovat ji jako nefunkční nebo vhodnou ke zrušení. Je to jako když
stahujete kalhoty, ale brod je fakt ještě dost daleko.
A co ty děti? Co s těmi, co naskočily do procesu? Jsem
samozřejmě zaangažovaná jako matka takového dítka, ale musí jich být spousta
dalších. Co s nimi? Myslí na tohle vůbec někdo? To je jako, kdyby se s nimi
zametalo... „Ano, můžeš mezi běžné
děti...ne, teď už zase ne... Počkej, počkej, tak to znovu schválíme....“
???
Jsem absolutně přesvědčena o tom, že v těchto intencích
uvažuje jen hrstka odborníků, bohužel těch, kteří o tom všem ve finále
nerozhodují. Je to stejné jako s tématem dvouletých dětí do MŠ. Na děti v těchto
případech taky nikdo moc nepomyslel. Ale to je jiné téma.
Inkluze je náročná. Složitá. Těžká pro všechny, kterých se
to týká. Pakliže je ale dítě schopné se mezi zdravé děti zařadit, může být
obrovsky přínosná. Ještě se to nesmí vzdát.
Můj syn se narodil s těžkou formou autismu. Nereagoval
na své jméno, nedíval se do očí, nemazlil se, neprožíval separační úzkost.
Nemluvil, nerozuměl naší řeči, téměř do pěti let byl na plenách.
Bude mu osm. Mluví, byť špatně vyslovuje, ohromně rozumí,
očima vyvolává hru a legrácky. Je schopen výborné sebeobsluhy, mazlí se s námi,
pláče steskem. Má kamarády, je kontaktní, v první třídě prozatím prospívá
hezky. Jsem přesvědčena, že mimo jiné je to všechno i tím, že integrován mezi
zdravými dětmi je už třetím rokem. Táhnou ho dál a on se mění před očima.
Dnes se mnou hrál třikrát pexeso. Vzájemnou společenskou
hru, podle pravidel, na jeho popud. Před pár lety by mě ani nenapadlo, že
budeme takto trávit čas. Že to dokáže. Jde stále dál.
Probůh ještě to s tou inkluzí nevzdávejme. Hledejme
cesty, způsoby, ne důvody.
Žádné komentáře:
Okomentovat