„Ale vždyť nás
neposlouchá! Je zabraný do hry...nevnímá...“ Takovou reakci jsme už párkrát
vyslechli, zejména od rodiny, které tu a tam utekl řekněme hovorový výraz. Nebo
něco o nakupování vánočních dárků, co ještě pořád přece přichází od Ježíška...
Synáček v takovou chvíli skutečně často vypadá, že je tak trochu mimo a
dělá něco, co plně zaměstnává jeho pozornost. Omyl – a to mnohokrát ověřený.
Slyší všechno, notabene s jeho zlepšeným verbálním porozuměním je přímo rizikové
některá tajemství byť jen naznačovat.
Právě včera to královsky potvrdil. Ještě teď se směju.
Abyste rozuměli, můj muž si toužebně přeje novou televizi.
Větší, pro pořádný prožitek, prostě pro radost. Mně je to celkem fuk, stejně se
na ni díváme málo. Nedávno jsme tak rozjímali a řešili, co je kromě odcházející
žehličky potřeba zařídit a přišla řeč na televizi. Kuba měl v tu chvíli
iPad a my tak mohli v klidu povídat. Muž mi naznačoval, o kolik by byla ta
nová větší a jestli ji koupit nebo ne a co s tou starou. Debata skončila
neurčitě. Akce odložena.
Včera ho chlapeček vyzval a říká mu: „Dem si hrať!“ (neptejte se, nevím, kde přišel na to Ť)
A můj muž se ptá: „A s čím
si budem hrát?“
Kuba: „Velké lego.“
Pak chvíli dumá. Nakonec z něj vypadne: „Nová televize!“
„Co s novou televizí?“
„Televize! Nová!“
„Kubo, koupíme novou
televizi?“ (plamínek radosti se stoprocentně rozhořel)
„Ano!“
Zase chvíli dumá. Pak postaví televizi z lega. Říká jí
stará televize.
A hned na to postaví druhou, větší. „Nová televize!“
Ať mi ještě někdo říká, že děti s autismem nevnímají.
Zrovna včera jsem viděla skvělou a přesnou větu. The fact that I don´t speak does not mean that I am deaf. (To, že
nemluvím, neznamená, že jsem hluchý.)
Amen.
Naše historka je legrační, ale je potřeba si uvědomit, že z podobných
důvodů můžou vznikat i průšvihy. Když se před dětmi o nich bavíme, jako by tam
nebyly. O tom, co nedokážou, o tom, jestli zlobí, prostě o věcech, které by
slyšet nemusely. Aktuálně mi třeba běží v hlavě, jak to zařídit, aby syn
nemusel být u rozhovoru s psycholožkou, s psychiatrem. Po vyšetření.
Aby nemusel poslouchat jejich závěry a rady. Aby nemusel poslouchat tu analýzu
jeho slabých stránek, ten rozbor DIAGNÓZY. Dost těžko se dá říct, co mu při tom
běží v hlavě. Už si toho za těch bezmála šest let chození po doktorech
vyposlechl dost. Můžu jen doufat, že to nebylo moc zlé. A když bylo, že to bylo
ještě v dobách, kdy skutečně moc nerozuměl.
A jinak se teda pravděpodobně můžu těšit na novou
televizi:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat