Včera byl památný den. Kubík dostal své první vysvědčení a
měl z něj velikou radost. Ještě si pamatuju ten pocit hrůzy z toho,
že už jde vážně do školy a probůh jak to tam zvládne, a najednou je to tady a
chystáme složku na vysvědčení.
Stále mi to připomíná, jak daleko jsme došli. Hlavně on.
Přes všechnu svou paličatost, rebelství, typickou beraní povahu... Každý den je
novou výzvou a přináší něco nového. Nikdy to není stejné a každý den se v něm
probudí trochu jiná nálada, jiné emoce, trochu víc anebo míň autismu, trochu
jiné zájmy. Hned bojujem s touto věcí, hned s jinou. Nikdy se
nenudíme. Autismus může přinést do života obrovskou pestrost. Dny plné
kreativity a nápadů. Pak zase rutinu a stereotyp. Pokaždé jinak. Myslím, že
tahle diagnóza mě určitě udrží mentálně bdělou po dlouhé roky:-)
Po včerejšku ve mně zase rezonuje pocit klidu a radosti.
Pýchy na syna. A úlevy, že není tak zle. Včera jsem totiž kromě dojmů z prvního
vysvědčení zažila i absolutní šok a hrůzu z toho, jaké peklo může autismus
představovat jinde. Byl úplněk a já si vzpomněla... Podívala jsem se po delší
době na facebook Dětí úplňku, viděla pár videí a myslím, že si je budu
pamatovat velmi dlouho. Tohle si nikdo nezaslouží. Metál manželům Třešňákovým,
kteří šíří povědomí o trápení, kterému čelí řada rodin a přesto o nich není
vůbec povědomí tam, kde by být mělo. Metál paní Gacíkové, metál rodičům
agresivního Míši... Celý svět nevyřeším a budu moc šťastná, když budu dál
obstojně kormidlovat ten náš malý auti vesmír doma, ale jsem tiše s nimi.
Žádné komentáře:
Okomentovat