ZMĚNA ČASU

Můj muž vždycky říká „Nejlepší způsob, jak nezapomenout na výročí, je jednou na něj zapomenout.“ Dnes bych to upravila asi takhle – „Nejlepší způsob, jak nezapomenout na změnu času, je jednou na ni zapomenout.“

Z nějakého důvodu jsme totiž s mužem oba úplně vytěsnili změnu času a bůhvíproč přesvědčeni, že se tak děje až za týden, jsme si datum prostě neověřili. V neděli ráno jsem se u snídaně divila, jestli jsem teda měla tak pomalé ráno, že už je 9:32. Muž mi říká, ale ne! Je přece 8:32! Jenže telefon se fakt nepletl. Seděli jsme u kávy, vedle Kuba se svými hodinkami a my jsme v tu ránu věděli, že jsme v háji. Muž ještě vtipně zkusil navrhnout, že synka nějak „zabavíme“, že si nevšimne, jak posuneme čas... Ale tak společně jsme se tomu zasmáli a přemýšleli co dál. Tohle je totiž utopie. Hodinky nedá z ruky a taky ví, kdy se probudil, že.

Abyste rozuměli, co je Kuba na světě, vždy měníme čas v noci, když spí. Ráno vstane k hotovému a netuší, co se dělo. Možná měl někdy pocit, že tak dlouho nespal, ale to bylo tak všechno, co hrozilo. Ne tak včera. Včera hrozil vzhledem k jeho obsesi časem, hodinkami a řádem všehomíru regulérní průser.

Rozhodli jsme se mu to vysvětlit. Ukázali jsme mu kalendář, kde byl posun 2 ® 3 zapsán. Ukázali jsme mu i druhý kalendář se stejnou informací. Ukázali jsme mu telefony a řekli, že ode dneška platí letní čas. A že se proto posouvá o hodinu. Odkýval to a nejistě pozoroval posouvání všeho až po hodiny na mikrovlnce. Sice se na to moc nadšeně netvářil, ale přežili jsme to bez afektu. 

Přišel večer a Kubík odmítal jít do postele. Logicky. Tělo nebylo unavené, na hodinkách bylo sice 20:00, ale on moc dobře věděl, že je vlastně 19:00. Všechno si pamatoval, pořád mu to bylo divné. Nakonec se nějak porovnal a o půl deváté usnul.

Dnes ráno byl samozřejmě úplně vyřízený. Když jsem ho budila 6:30, absolutně odmítal rozlepit oči a vzdát se peřiny. Trvalo to patnáct minut, než se posadil, že se teda převleče. Načež se podíval na hodiny a podrážděně vykřikl „Co je to zas?“ Začal natahovat, tvrdit mi, že je 5:45, a pořád zaklínal realitu tou otázkou. Mami! Co je to zas? Poplakával a nebyl schopen to překousnout. Zasedl ke snídani, dostal iPad a tam dobře dvacet minut procházel hodiny, budík, večerku, stopky a neustále nastavoval někde čas o hodinu míň. Pokňourával a nenechal mě se od sebe vzdálit. Maminkoooo! Maminkooo!

 

Docela jsem se potila a říkala si, jak to bude dál. Když jsem mu chtěla ohřát mléko, propustil mě. Nakonec opustil i budíky a začal si hrát hru. Prostě to nechal být. 

Ve škole tu změnu probrali s paní učitelkou v ranním kruhu a krize pominula. Letní čas byl schválen a stal se oficiálním i pro synka. 

Člověk by nevěřil, co bude pro dítě v dětství patřit mezi největší problémy - narušení řádu světa, nahodilá změna času (!), to je prostě konec!! Přežili jsme a víme víc než jistě, že příště nezapomeneme. 

Jen nevím, jak mu jednou vysvětlím, že změnu času zrušili. Pokud se tak tedy stane podle plánu. 

PROSÍM NEZÍREJTE!

Zná to asi každá maminka nějak hendikepovaného dítěte. Tu nepříjemnou, ale tak typickou reakci okolí na nějak nezvykle vypadající nebo nezvykle konající dítě. Zírání.

Dnešní cesta ze školy byla dosti dramatická. Bohužel došlo u synka i k agresi vůči mně, což není nic, o čem by se snadno povídalo, ale na druhou stranu – je to prostě realita v řadě případů autismu. Když jsem se stala členkou jedné americké rodičovské skupiny na facebooku, vůbec jsem netušila, že kromě několika rad a inspirací budu každý den vídat detailně vyfocené šrámy na obličej, po těle, modřiny... V tomhle Američany nechápu. Tohle totiž vůbec k ničemu není. Řešit příčiny? Medikovat? Dělat videonácviky správného chování? Ukazovat alternativy, jak bezpečně vybíjet vztek? Ano, ano, ano. Ale ukazovat míru ublížení ostatním rodičům...postrádám smysl. Časem jsem naznala, že toho vídám až tolik, že jsem tu skupinu přestala sledovat. A ulevilo se mi. 

Ale zpátky k zírání:-) Dnes jsme opět se synem nasbírali několik diváků. Svým způsobem to chápu. Táhne to zrak. Konflikt takzvaně „live“. A přesto říkám, prosím, zkuste příště nezírat. Takový rodič problémového dítka, jako jsem dnes byla já, má co dělat, aby zachoval klid. Protože prudká reakce řetězí další prudkou reakci. Musela jsem zůstat klidná. I když to ve mně vřelo. Po konfliktu jsme pokračovali v cestě domů a ten pán se psem, ten hlavní divák, na mě zíral dál. Do očí a s tichou výčitkou, že jsem nezakročila nějak podle očekávání. Předpokládám, že jsem Kubovi měla dát na zadek..? Zakřičet? Nevím. Můžu se plést a můžu si to vztahovat špatně, ale pochybuju. Tahle zkušenost není první. Když to dojde hodně daleko, lidé se nebojí trousit řeči jako „Já si asi tohodle zlobivého chlapečka vezmu! Tady někdo moc zlobí maminku! Půjdeš se mnou?“ Ta odvaha mluvit cizím lidem do života...notabene do výchovy... to si netroufnu ani mezi svými přáteli či rodinou... Do výchovy se prostě nemá mluvit. Tečka. 

A zase jsem odbočila. Moje dnešní prosba je opravdu jen ta jedna. Zkuste nezírat. Zíráte totiž zpravidla na někoho, kdo je na pokraji sil. 

Ale dnes jsem to ustála. Výchovně, důsledně, klidně. Chválím se za to, protože to vůbec nebylo lehké. Ještě se trochu klepu, ale beru to jako plus. Že můj syn si vzal dnes lekci, a že když jich bude dost, třeba tak tisíc (a to bohužel nežertuju), principy si ukotví. A už to neudělá znovu. 

CO DOKÁŽE DOMOV

Asi každý to tak má, že čas od času se mu připomenou staré rány. Takové, které už nijak nepálí, ale docela zahojené nejsou. Bylo potřeba to prostě zalepit a jít dál. A pak přijde moment, kdy to pod náplastí nějak nedrží, jak by mělo.

Dnes se přihodilo, že jsem se svou mámou rozebírala, proč vlastně nemáme další dítě. Jak velké bylo riziko, proč jsme se neodvážili ho mít, co to vlastně všechno v našem životě znamená. Bylo to nečekané, ale zároveň hezky nečekaně upřímné mateřské rozmlouvání. Když mi došlo, že k rozhodnutí tuto kapitolu už uzavřít jednou provždy došlo před asi třemi lety, překvapilo mě to. To už je tři roky?? A přesto to může ještě pořádně píchnout, uvnitř, u srdce. 

Jenže život jde dál a tak to prostě máme. Žijeme bez velkých plánů, snažíme se žít s radostí, i když přijdou horší dny. Někde jsem četla, jak zásadní podíl na zlepšení dítěte mají rodiče. Že se třeba dítě zlepší a oni to přisuzují té či oné terapii, ale nenapadne je, že dítě reaguje na něco docela jiného....že rodiče se vnitřně uklidní a vnesou domů klid a harmonii, jelikož věří v úspěch terapie a mají dobrý pocit, že NĚCO dělají/udělali. A pak bum – skokový pokrok jak hrom! A říkají si, jééé to ta terapie!! A přitom to tak být vůbec nemusí. Bezpečí, které přinášíme našim nejistým dětem, klid a místa pro relaxaci (tolik potřebné bunkry, úkryty), bezpodmínečná láska, to všechno se může spojit a za příznivé konstelace působit ty krásné, drobné magické zázraky. Jako třeba když vaše dítě ochutná nové jídlo. Podívá se vám do očí. Zahraje si funkčním způsobem. Řekne první slovo. Zvládne pobyt v cizím prostředí. Třeba. 

Po přečtení toho článku jsem si uvědomila, jak skvělá myšlenka to je. A že se zakládá na pravdě. Už třetí měsíc mám velkou radost, že se mi daří sama sebe jaksi zklidňovat..zpomalovat..dodávat si energii. Vše v souladu s vyhlášeným Rokem duševní hygieny:-)  Jedním z pomocníků je jóga. Jóga je prostě skvělá. Skoro mě díky ní nebolí záda, není to tak extrémní dřina (aspoň zatím) a baví mě právě proto, že při cvičení úplně cítím, jak do mě vplouvá klid, trpělivost, mír. Naprosto strategicky cvičím často před tím, než jdu pro synka do školy. Ke škole přicházím ve stavu zenového klidu a žádný afekt mě nerozhodí. Ano, je mi líto, když k němu dojde, ale nervy neztrácím. Překvapivě úspěšně odvádím synka z krize a zachovávám klid a určitou nekompromisnost, která je v takových situacích výchovně na místě. KLID je naprosto zásadní pojem. Velmi pomáhá!

A tak jedu v józe. Docházím i tak daleko, že si k ní občas zapálím vonnou svíčku. Žádný šílený jogín ze mě určitě nebude, ale už vím, jak mi pomáhá, a hlavně, nemusím se do ní nutit (jako prakticky do jakéhokoliv jiného cvičení). A včera jsem k ní dostala ještě emocionální bonus. Syn mě viděl cvičit, odložil iPad, vyzul papučky a ponožky jako máma a opakoval po mně. Strašně se u toho smál - dlouho jsem neviděla něco tak roztomilého! A tak se mnou dělal střechu a kočku a bůhvíco ještě a zakončil to svým „Ominóóó!!“ (=obejmout). Tohle je velká odměna. Tohle je ne drobný, ale obří magický zázrak. Sdílení, city, nápodoba, šťastné oči. Láskyplný vztah. Nedá se to popsat slovy. Na té teorii o vlivu rodičů a domova vážně něco bude.