Zná to asi každá maminka nějak hendikepovaného dítěte. Tu
nepříjemnou, ale tak typickou reakci okolí na nějak nezvykle vypadající nebo
nezvykle konající dítě. Zírání.
Dnešní cesta ze školy byla dosti dramatická. Bohužel došlo u
synka i k agresi vůči mně, což není nic, o čem by se snadno povídalo, ale
na druhou stranu – je to prostě realita v řadě případů autismu. Když jsem
se stala členkou jedné americké rodičovské skupiny na facebooku, vůbec jsem
netušila, že kromě několika rad a inspirací budu každý den vídat detailně
vyfocené šrámy na obličej, po těle, modřiny... V tomhle Američany nechápu.
Tohle totiž vůbec k ničemu není. Řešit příčiny? Medikovat? Dělat
videonácviky správného chování? Ukazovat alternativy, jak bezpečně vybíjet
vztek? Ano, ano, ano. Ale ukazovat míru ublížení ostatním rodičům...postrádám
smysl. Časem jsem naznala, že toho vídám až tolik, že jsem tu skupinu přestala
sledovat. A ulevilo se mi.
Ale zpátky k zírání:-) Dnes jsme opět se synem
nasbírali několik diváků. Svým způsobem to chápu. Táhne to zrak. Konflikt
takzvaně „live“. A přesto říkám, prosím, zkuste příště nezírat. Takový rodič
problémového dítka, jako jsem dnes byla já, má co dělat, aby zachoval klid.
Protože prudká reakce řetězí další prudkou reakci. Musela jsem zůstat klidná. I
když to ve mně vřelo. Po konfliktu jsme pokračovali v cestě domů a ten pán
se psem, ten hlavní divák, na mě zíral dál. Do očí a s tichou výčitkou, že
jsem nezakročila nějak podle očekávání. Předpokládám, že jsem Kubovi měla dát
na zadek..? Zakřičet? Nevím. Můžu se plést a můžu si to vztahovat špatně, ale
pochybuju. Tahle zkušenost není první. Když to dojde hodně daleko, lidé se
nebojí trousit řeči jako „Já si asi
tohodle zlobivého chlapečka vezmu! Tady někdo moc zlobí maminku! Půjdeš se
mnou?“ Ta odvaha mluvit cizím lidem do života...notabene do výchovy... to
si netroufnu ani mezi svými přáteli či rodinou... Do výchovy se prostě nemá
mluvit. Tečka.
A zase jsem odbočila. Moje dnešní prosba je opravdu jen ta
jedna. Zkuste nezírat. Zíráte totiž zpravidla na někoho, kdo je na pokraji sil.
Ale dnes jsem to ustála. Výchovně, důsledně, klidně. Chválím
se za to, protože to vůbec nebylo lehké. Ještě se trochu klepu, ale beru to
jako plus. Že můj syn si vzal dnes lekci, a že když jich bude dost, třeba tak
tisíc (a to bohužel nežertuju), principy si ukotví. A už to neudělá znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat