Asi každý to tak má, že čas od času se mu připomenou staré
rány. Takové, které už nijak nepálí, ale docela zahojené nejsou. Bylo potřeba
to prostě zalepit a jít dál. A pak přijde moment, kdy to pod náplastí nějak
nedrží, jak by mělo.
Dnes se přihodilo, že jsem se svou mámou rozebírala, proč
vlastně nemáme další dítě. Jak velké bylo riziko, proč jsme se neodvážili ho
mít, co to vlastně všechno v našem životě znamená. Bylo to nečekané, ale
zároveň hezky nečekaně upřímné mateřské rozmlouvání. Když mi došlo, že k rozhodnutí
tuto kapitolu už uzavřít jednou provždy došlo před asi třemi lety, překvapilo
mě to. To už je tři roky?? A přesto to může ještě pořádně píchnout, uvnitř, u
srdce.
Jenže život jde dál a tak to prostě máme. Žijeme bez velkých
plánů, snažíme se žít s radostí, i když přijdou horší dny. Někde jsem
četla, jak zásadní podíl na zlepšení dítěte mají rodiče. Že se třeba dítě
zlepší a oni to přisuzují té či oné terapii, ale nenapadne je, že dítě reaguje
na něco docela jiného....že rodiče se vnitřně uklidní a vnesou domů klid a
harmonii, jelikož věří v úspěch terapie a mají dobrý pocit, že NĚCO
dělají/udělali. A pak bum – skokový pokrok jak hrom! A říkají si, jééé to ta
terapie!! A přitom to tak být vůbec nemusí. Bezpečí, které přinášíme našim nejistým
dětem, klid a místa pro relaxaci (tolik potřebné bunkry, úkryty), bezpodmínečná
láska, to všechno se může spojit a za příznivé konstelace působit ty krásné, drobné
magické zázraky. Jako třeba když vaše dítě ochutná nové jídlo. Podívá se vám do
očí. Zahraje si funkčním způsobem. Řekne první slovo. Zvládne pobyt v cizím
prostředí. Třeba.
Po přečtení toho článku jsem si uvědomila, jak skvělá
myšlenka to je. A že se zakládá na pravdě. Už třetí měsíc mám velkou radost, že
se mi daří sama sebe jaksi zklidňovat..zpomalovat..dodávat si energii. Vše v souladu
s vyhlášeným Rokem duševní hygieny:-) Jedním z pomocníků je jóga. Jóga je
prostě skvělá. Skoro mě díky ní nebolí záda, není to tak extrémní dřina (aspoň
zatím) a baví mě právě proto, že při cvičení úplně cítím, jak do mě vplouvá
klid, trpělivost, mír. Naprosto strategicky cvičím často před tím, než jdu pro
synka do školy. Ke škole přicházím ve stavu zenového klidu a žádný afekt mě
nerozhodí. Ano, je mi líto, když k němu dojde, ale nervy neztrácím. Překvapivě
úspěšně odvádím synka z krize a zachovávám klid a určitou nekompromisnost,
která je v takových situacích výchovně na místě. KLID je naprosto zásadní
pojem. Velmi pomáhá!
A tak jedu v józe. Docházím i tak daleko, že si k ní
občas zapálím vonnou svíčku. Žádný šílený jogín ze mě určitě nebude, ale už
vím, jak mi pomáhá, a hlavně, nemusím se do ní nutit (jako prakticky do jakéhokoliv
jiného cvičení). A včera jsem k ní dostala ještě emocionální bonus. Syn mě
viděl cvičit, odložil iPad, vyzul papučky a ponožky jako máma a opakoval po
mně. Strašně se u toho smál - dlouho jsem neviděla něco tak roztomilého! A tak
se mnou dělal střechu a kočku a bůhvíco ještě a zakončil to svým „Ominóóó!!“ (=obejmout). Tohle je velká
odměna. Tohle je ne drobný, ale obří magický zázrak. Sdílení, city, nápodoba,
šťastné oči. Láskyplný vztah. Nedá se to popsat slovy. Na té teorii o vlivu
rodičů a domova vážně něco bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat