Včera jsem se dočetla, že jedna zahraniční studie snad
odhalila příčinu autismu. Snad prý existuje gen, který působí, že v mozku vzniká
nadměrné množství spojů mezi neurony – synapsí. A právě ten nadbytek prý může
za to, že neurony mezi sebou špatně komunikují. Dítě s autismem pak proto
čelí obtížím v procesu učení, chápání, komunikace. Tolik zkratka článku,
který jako laik asi lépe přetlumočit nedokážu. Vědci se vyslovili i v tom smyslu,
že by mohli pomoci osobám s autismem, pokud se toto prokáže jako skutečná
příčina. Zatím proběhl průzkum pouze u myší.
Pro člověka, který má jako já doma dítě s PAS, je tohle
poměrně zajímavé a dá se tomu věřit. Čím víc náš syn roste, tím zjevnější jsou
rozdíly v jeho přednostech i nedostatcích ve srovnání s běžnou populací
stejného věku. A zjevné jsou právě i paradoxy v komunikaci.
Máme mnohokrát ověřeno, že náš syn rozumí řekněme 95% informací,
které mu podáváme. Ne vrozeně, dříve nerozuměl prakticky vůbec, až na krátké
heslovité informace. Vývojem se dostal až k těm 95% (to je můj troufalý
odhad). Člověk by čekal, že v souladu
s porozuměním poskočí i řeč. Teď mi nejde o výslovnost ani třeba o
skloňování. Spíše mluvím o formulaci, tvoření vět, reakce delší než dvě tři
slova. Tam se to ale tolik neposunulo. Chápe téměř všechno, ale reaguje echolalicky
nebo krátce a řekněme i trochu nejasně. A přitom i toto je otázkou určitého
naposlouchání. Třeba teď syn používá slova, o kterých bych netušila, že je zná.
Zná je ale proto, že je celých osm let slýchal od nás. Umí je navíc správně
použít. Proč to tedy nefunguje i u slovních spojení, u vět, u gramatické
stavby?
Dostaneme-li se ke složitější situaci OTÁZKA-ODPOVĚĎ,
přichází ještě větší potíž. Velmi často se stává, že syn místo odpovědi mlčí.
Je to neklamnou známkou dvou možných variant: a) nerozumí otázce nebo b)neví,
jaká odpověď je vhodná (nedokáže to vyhodnotit, obzvláště jde-li o otázku,
která je nenaplánovaná, neočekávaná, notabene třeba ještě od cizího člověka).
Funkční komunikace tak dostává vážné trhliny, pokud nejde o běžnou otázku typu „Chceš
svačinu?“ „Chceš čůrat?“ a podobně.
Další úroveň obtížnosti chápání a komunikace představuje
telefonování. Tam je mnoho autistů velmi nejistých a bezradných. Proč? Dopředu
nevíte, na co se vás dotyčný na druhé straně zeptá. Zároveň nemáte čas na
zdlouhavé promýšlení odpovědi, protože ta se očekává poměrně okamžitě. Vybavuju
si synka, jak telefonuje s tatínkem, který je třeba pracovně pryč. Předem
mu připomenu, že by mohl tatínkovi říct třeba to, že má nový zubní kartáček.
Vytáčíme číslo. Kuba sedí s telefonem na uchu, usmívá
se a čeká. Z druhé strany se ozve pozdrav a syn váhá. Gestikuluju a
povzbuzuju k reakci. Vyloudí ze sebe tedy ahoj. Pak si vzpomene na můj
nápad, zadrmolí něco svým jazykem, na konci čehož řekne slušně „zubní kartáček“.
Můj muž buď dopředu ví ode mne, nebo dedukuje. Podle toho to trvá dlouho či
krátce. Jakmile dojde k vzájemnému pochopení ohledně zubního kartáčku, syn
si začne broukat. Dostane očividně další otázky, ale to už si zpívá, prohlíží
hračky anebo ještě lépe telefon, který dá od ucha a intenzivně ho zkoumá. Občas
taky volí echolalickou odpověď, kdy zopakuje poslední slovo v otázce. V tu
chvíli zasahuju a říkám, ať tátovi popřeje dobrou noc. Vzpamatuje se, řekne do
sluchátka dobrou noc, pak přidá tak čau tak čau a telefon radostně pokládá.
Pozitivní jsou na tom dvě skutečnosti. Že se ti dva alespoň
krátce slyší a taky fakt, že se asi prozatím nemusíme bát, že by si syn přál
mobil a chtěl s ním třeba i chodit do školy:-)
Ta teorie s neurony mě ale zaujala. Můj muž na to
reagoval přáním, že by si fakt přál tomu trochu víc rozumět. Té lékařské
stránce. K tomu se přidávám. Člověk sice neví, zda by mu to nějak pomohlo,
ale protože je někdy hrozně těžké odhalit mechanismy, jakými syn chápe a
uvažuje, byla by to určitá naděje, že by bylo třeba snazší volit cesty, jak
řešit anebo úplně eliminovat potíže v komunikaci, alespoň tedy některé. A
to nemluvím o výuce ve škole, která je v první třídě ještě do velké míry
brnkačka, ale co potom dál...
Nicméně považuju za úspěch, že i bez těchto znalostí, jen na
základě chápání autismu jako celku, jsme schopni přinášet efektivní řešení a
synovi v komunikaci pomáhat. To je pro nás jako pro rodiče určitá úleva. I
když narážíme na spoustu překážek, nějak to jde. Střídavě úspěšně a střídavě
ztuha. Buďme rádi i za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat