JEN TAK BÝT

Školní rok už pomalu dobíhá a síly dochází. Synkovi i mně. Když to v září vypuklo, myslela jsem, že budu psát často o našich nových zkušenostech. Náš domácí režim a náročnost celého uspořádání mě ale nepustili. Všechno bylo jinak a jelo se fakt nadoraz. 

Teď už syn třetím týdnem vykazuje nestandardní chování, kterým popírá celý systém ve škole i doma. Všechno je jinak. V posteli přemístil polštář na opačnou stranu a spí naopak. Po čtyřech letech. Narušil si taky železný metabolický zvyk, kdy chodit na velkou stranu a koná tak absolutně nepravidelně. Může to znít směšně, ale je to naprosto fatální obrat. Celý školní rok chodil pouze ve škole a v naprosto stejný čas, což s asistentkou přičítáme jeho vychytralosti, protože tak činil před koncem hodiny, aby na WC nebyl rušen ostatními dětmi (což mu jako autistovi lze odpustit).

Největší obrat ovšem nastává každé ráno. Začátek vypadá vždy velmi slibně. Kubík se budí sám, legráckuje a schovává se mi pod peřinu a má zjevně dobrou náladu. Jde na záchod, pak se bleskurychle převleče do připraveného oblečení a jde snídat, rychle a ochotně. Potud úžasné. Je totiž jedno, jak moc sebeobslužné vaše dítě je, ráno prostě zpravidla zpomalí své tempo na minimum. A najednou tu máme červen a občas se stane, že ho chci jít vzbudit a on už tam na mě čeká s úsměvem a oblečený. Potud vážně dobré.

Absolutní obrat č.2 – zatímco dříve jsem ho upozorňovala, ať už vypne iPad, jakmile je 7:30, a musela mu ještě stát za zády, teď ho vypíná 7:10 se slovy „Oblečeme, umýt zuby, do školy“.  Z nepochopitelného důvodu chce odejít hned. První dny jsme to nějak uhráli. Zdržela jsem ho. Další den jsme odešli 7:30 z domu (máme to 5 minut pěšky) a narazili jsme na synkovo nepochopení, jelikož šatny směrem ke třídám se odemykají až 7:40. Prostě to nečekal. Následoval afekt, jaký už dlouho nebyl, a naprosto problémové první hodiny výuky. 

Rozkreslila jsem tedy ranní režim po minutách. A i tady vlastně nastala změna – zatímco jindy platí „co je psáno, to je dáno“, tady to Kuba jaksi nerespektuje. Denně mě tedy už od 7:15 urguje, chodí za mnou jako ocásek a jeho nervozita narůstá. Když se blíží 7:30, jdeme umýt zuby, načež strašně spěchá do školy, aby tam byl těch 7:40, kdy se otevřou šatny i na druhé straně. Jenže! I v tom je háček. Onehdy jsme šli tak, že jsme 7:40 přišli – ale to je špatně – musíme totiž vidět, jak hodiny skočí z 7:39 na 7:40 a musíme u toho být na konkrétním místě. Navíc ještě bylo 7:40 a šatny stále nebyly otevřené (kdo by taky měřil čas jako my, že). Opět problém. 

Poslední tři dny už to mám vychytané. Vím přesně, v kolik hodin musím být v které fázi trasy, aby to bylo včas. Nešťastné je, když jdeme přes parkoviště, kde je ráno vážně frmol, a my musíme čekat kvůli autům. V tu chvíli je už Kubík na mrtvici a ochoten skočit pod kola, protože přece 7:39!!! Pevně ho držím za ruku a do školy přicházíme natěsno, ale včas. Nervozita okamžitě odpadne, na hodinách uvidí skočit 7:40 a blaženě se na mě usměje jako „Maminko, vidíš? To je ono!“

Domů zpravidla odcházím psychicky již poměrně grogy a říkám si, proboha, ať to skončí, ale taky proboha, ať to v září nepokračuje. Snažím se na to ale nemyslet, protože jedním z pravidel psychohygieny pro pečující je NEHASIT, CO NEHOŘÍ. 

Ke všemu tomu finiši se přidaly potíže mého muže s kolenem, tudíž ortéza a moje naprosto totální nasazení. V sobotu jsem už po týdnu v tomto brutálním tempu kolabovala psychicky a chtěla doma prostě nebýt. Děsné myšlenky.

Můj muž ale přesně ví, kdy je to zlé a kdy potřebuju pomoct. Včera obětoval pohodlné sezení s ortézou za nepohodlné sezení u lega, kterému se se synkem věnovali bez přehánění celý den. 

Hlava mi to zpočátku moc nebrala, ale pak jsem uvykla. Mohla jsem se pohybovat dle libosti. Starat se o sebe. Udělat si manikúru. Nespěchat. Dělat co chci a kdy chci. Moct si zapnout počítač. Jen tak si číst. Cvičit. Zdřímnout si po obědě. Trvalo to celý den. Fakt celý den! Nachystat uvařený oběd nebo ovoce na svačinu mi problém tím pádem vůbec nedělalo, jelikož na víc jsem se krom válení a přípravy káviček nezmohla. Nemusela jsem.

Řeknu vám, to bylo wellness. Protože já to mám tak, že psychická schránka, je-li v pořádku, dobíjí baterky té fyzické na maximum. Tělo strádá, strádá-li duše. A když se dušička nemusí starat, zda je navařeno, když nemusí čas sdílet s nikým, jen se sebou, když nemusí být načas tu a zase tam, když dítě volá celý den jen „Tatínku!“, tak je to prostě odpočinkové.

Ne, nepotřebuju lázně, nepotřebuju cestovat, vlastně nepotřebuju ani opustit byt. Bohatě stačí, když se můžu věnovat jen tomu, co chci JÁ. Jen tak být.