ÚNAVA

Občas přijde den, kdy jsem prostě k smrti unavená. Dneska to tak zrovna je a mně se nechce ani nic dělat, ani se smát, ani se o něco snažit. 

Tak jsem přemýšlela, čím to je. Jsem přece zvyklá na autismus a všechno to, co ho provází. Už mě leccos nepřekvapí a dokážu zachovat klid v situacích, kdy bych to dřív nedokázala ani omylem. I dnes mi to šlo. Procházka krásnou stezkou na rozhlednu měla být pohodová. A měla jít ruku v ruce s naším přesvědčením, že v přírodě je synovi dobře. Dnes nám tu teorii trochu popřel. 

Celou cestu nahoru kňučel, že chce jít dolů. Křičel na celý les ty svoje průpovídky a bojkotoval každý drobný posun v cestě. Prostě to nesedlo. V dusnu byly všude mušky a on nesnese, aby na něj sedly. Dělaly to ovšem v jednom kuse. Navíc měl poprvé letos kraťasy, což znamená, že každý dotek trávy ho absolutně vytáčí (než si zvykne). Křik a hysterie uprostřed krásného lesa. 

S mužem jsme to ustáli. Na rozhlednu jsme ho dostali, zůstali jsme klidní a přežili jsme bez větší scény. Nahoře nebylo už zdaleka tolik dusno ani tolik much, takže se situace zklidnila. Dolů jsme šli veseleji, ale čím níže jsme byli, tím víc přibývalo mušek i té trávy. Hysterie se vracela. 

Když posloucháte křik a kňučení třeba hodinu, začnete mít pocit, že se zblázníte. Není dobré si to připustit. Dobré je být pozitivní a dělat si z toho třeba legraci. Byla jsem šťastná, že jsme dojeli domů a na plánovaný oběd venku jsme už nešli. Tím bychom si asi definitivně koledovali o pořádný afekt. 

Doma to na mě ale padlo, a přestože jsme se s mužem upřímně pochválili, jak jsme to zvládli, já byla najednou úplně bez elánu, bez nálady, bez sil. Čím to je? Že je člověk najednou tak prázdný a smutný?

A napadla mě taková věc. To, že nemůžu být tím, kým jsem, to vyčerpává. Nemůžu se vzteknout a zakřičet si, když to cítím. Protože to u autisty spouští podobné reakce. Nemůžu říct svůj názor, když je to riskantní v různých souvislostech. Nemůžu se uvolnit a prožít si ty momenty, protože jsem pořád jako na značkách. 

Před spaním zní z jeho pokoje simulace cinkání na přejezdu. Hlasitost je značná a já mám pocit, že to už ani chvilku nevydržím. Že to zkrátka nezvládnu, že někam uteču. Neexistuje ovšem žádný způsob, jak mu vysvětlit, že toho má nechat… nejde to. A protože jste-li milující rodič, trochu těch uklidňujících rituálů po těžším dni prostě dopřejete. A to je ono. Jste-li milující rodič, budete s ním jezdit do úmoru vlakem, protože on to má rád. Budete třeba vyhledávat předměty s tématikou vlaků a tramvají a budete za ně utrácet nehorázné peníze. 

Budete výlety koncipovat tak, aby se líbily jemu. Budete vypouštět své touhy a hodně toho přizpůsobíte rodinné pohodě, která prostě nutně vychází z pohody autistické dušičky. Ale mě nezajímají vlaky ani tramvaje. Nebaví mě tolik jezdit vlakem pro účel té cesty, nebaví mě spousta věcí, nad kterými se ale nadchnu právě proto, že je zbožňuje můj syn.

Dopřeju mu všechno na světě a nikdy to jinak nebude. Chci ho vidět šťastného. Dál budu dělat všechny ty věci a budu tak trochu míň sama sebou. S vědomím, že to na mě tu a tam padne. I o tom to je. Život s autismem.