FÁZE

Dalo by se říct, že jsem se dostala do jakési nové fáze. Sama v sobě. Až se nestačím divit. Nevím, jestli to tak vyplyne časem u všech autistických rodičů, ale mně to zkrátka připadá, že jsem přestala řešit autismus. Po letech.

Pracuju se synem takřka denně alespoň deset patnáct minut a při každé příležitosti prokládám všechno, co se děje, logopedickým tréninkem.  Snažím se pomoct mu dohnat to, co nemá jako ostatní kamarádi. Často se říká, že se zvyšujícím se věkem se tzv. rozevírají nůžky – neboli propast mezi dovednostmi běžného a autistického dítěte je stále větší. Kubík roste a mně to tak paradoxně nepřipadá. Tedy to s těma nůžkama. Víc než jak autíka ho teď vnímám jako dítko, co se prostě musí ještě hodně naučit. Na druhou stranu ale je to také dítko, které už hrozně moc umí a konkrétně teď má v nohách snad tisíc mil, co se jeho pokroku týče.

Kuba málo a špatně mluví. V kolektivu se však podstatně víc druží a spolupracuje. Nacházím ho občas ve společné hře s kamarády, na fotkách ze školky vidím zdravé chování, laškování s kamarádkami... Zdraví, děkuje, zvládá zdvořilostní fráze, nechá si číst pohádky, a kromě občasného vztekání je to prostě šikovný kluk a ke všemu chytrý jako opice. A vtipný po rodičích:-) 

Tak ho vidím a autismus mi moc na mysl nepřijde. A ani po tom netoužím. Už jsem z přemýšlení o autismu unavená. Vidím jen dítě, co potřebuje pomoct v učení se novým věcem a orientování ve světě. Dál nic. Nejsem sice tak daleko, abych řekla, že bych nechtěla, aby byl zdravý. Někteří to o svých autistech říkají, ale já tomu moc nevěřím. Připadá mi to jako lhaní do kapsy. Je ale fakt, že mi problesklo hlavou, že kdyby nebyl autistický, tak by to nebyl on. Jaký je, je úžasný. Moc bych chtěla, aby byl zdravý a lépe se mu rozumělo světu kolem něj, ale pak, pak by to prostě nebyl on. 

Každý rodič je na své dítě pyšný. Já jsem velmi. Těší mě to říkat a těší mě to všechno prožívat. Paradoxně jsou jiné věci, které mě teď trápí podstatně víc než celá pitomá autistická diagnóza.

Lidé, co neustále očekávají, ale nic nedávají.

Lidé, od kterých by měla přicházet pomoc, ale nepřichází.

Lidé, kteří se najednou nechovají jako přátelé.

Lidé, kteří očekávají stoprocentní toleranci a empatii, sami se však chovají jako sloni v porcelánu.

Je velmi zdravé, že má pozornost se z autismu přesunula někam úplně jinam. Ale z toho, co je právě jinde, je mi smutno.

Dneska zřejmě bez pointy. Zato s myšlenkou na kamarádku, která je silná a odvážná a v pondělí ji čeká velký den. Moc držím palce!!