Křivka propadů a zlepšení Kubíkova stavu a i mé psychické
kondice je naštěstí ještě pořád docela dost pravidelnou sinusoidou. A tak je
fajn, když se pád zastaví a začne se zase stoupat vzhůru. Myslím, že pomalu
zase stoupám.
Třeba dnes bylo hrozně prima slyšet nemocného Kubu do
telefonu říkat „Ahoooj!! Makima!!!!“
Bylo fajn přijít domů a najít tam Kubíkovo portfolio ze školky jako překvapení.
A bylo moc pěkné, jak mi skočil kolem krku a nechtěl mě pustit. Ale zdaleka
největší překvapení mi ukázal náš skvělý hlídací děda – Kubův nový obrázek.
Kreslený bez pomoci, radostně a samostatně.
Jeho oblíbený autobus. Kreslený ze strany, zepředu, zezadu.
Plus logicky co? Přece autobusová zastávka:-)
Mám velkou radost!
Žádné komentáře:
Okomentovat