Dnes ráno jsem se vzepjala k novému výkonu a šla
nakoupit do obchodu přes ulici čerstvé rohlíky. Přede mnou stály dvě dívčiny.
Černovlasé, prudce moderně učesané stvoření prapodivného vzhledu budící
přinejmenším zvláštní dojem. Přistihla jsem se při téhle myšlence a řekla jsem
si „Nesuď..“ Ještě před ní stála
blondýnka ze sousedního vchodu. Odhaduju jí tak 12 let. Často ji takhle vídám
nakupovat pro rodinu. Plný košík. A říkám si, to je hodná holka.
Paní prodavačka je hrozně milá, dívka jí ale vůbec nepomáhá
z košíku vykládat. Paní prodavačka klade otázky, dívka se ani nesnaží byť
na jedinou odpovědět. Paní prodavačka si odpovídá sama. Dívka zírá na monitor,
jako by čekala nějakou chybu v součtu. Koutky úst má zdá se neodvratně
dolů. Snad má peněz tak tak, říkám si. Za další vteřinu dívka suverénně trhá ze
svazku tašku, která není zdarma, ale za 1Kč. Paní prodavačka mile dodává (až po
akci) „Ano, můžeš si utrhnout....“ Za chvíli v témže sledu „Ano, utrhni si ještě jednu...“ Dívka platí. Stále mlčí. Paní prodavačka jí
sama aktivně říká „Tak prosím a ahoj!“
Dívka neodpovídá. S nedůvěrou se stále dívá na monitor a teprve potom se
chystá balit věci do tašky. Tempo zoufalé. Za ní fronta deseti lidí. A odchází.
Beze slova.
Ne, to dítě není němé, vím to. Ale teda zoufale nevychované.
Asi bych se neměla divit, když jsem její matku vidívala vodit ji do školy a
mladší sestru do školky s cigárem v puse, totálně otráveným pohledem
a promluvila-li, spíš tak jaksi...štěkala. Asi před rokem přivedla na svět
třetí dítě. Když mu mohlo být asi tak 9 měsíců, matka seděla na lavičce, holky
si hrály a batole se batolilo jen tak v trávě mezi kamínky a psími
hovínky.
Já nevím no. Nejsem matka roku. Ale dnes ráno jsem měla chuť
tou holkou zatřást a něco jí říct. V tu ránu jsem si připadala stará a
trapná. Jenže tohle je pro mě prostě něco nemožného. A tisíc dalších nemožných
věcí a lidí člověk vídá denně kolem sebe. Já vlastně nevím, jestli ta
Kubíkova autistická skulina, ve které se cítí tak dobře, není někdy
bezpečnější. Jisté je, že ho z ní nervu za každou cenu. Protože když se v ní
ocitá, je naprosto zřejmé, že to má svůj důvod. A ten se většinou odhalit nedá.
A tím pádem ani řešit. Vlastně jsem možná ráda, že má svou únikovou
cestu...jakkoli kacířsky to může znít.
A to černovlasé stvoření? Bylo milé, slušné a mluvilo:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat