SEZÓNA STRACHU

Začala sezóna strachu. Dětská hřiště, pískoviště a náměstí jsou obsypaná dětmi a mně jako každoročně naskakuje nervozita z toho, co všechno nás čeká. Kubík má děti rád, vyhledává je a chce je oslovit. Stále se ale potýkáme s tím, že neví, jak na to, a udělá to nepřiměřeně. Opakuje po někom stejnou činnost, přičemž danému jedinci to vadí. (Heej neopakuj po mněěěě!!)  Drbne do někoho (Auuuuuuuuu!!! – extra situace jsou ty s hýčkanými holčičkami princeznami) nebo za nimi prostě běhá (Ať za mnou neběhá!!!). Netřeba dodávat, že nejatraktivnější hračky na písku jsou hračky cizí, a že na odmítání dětí nereaguje, čímž ještě nechtěně vyhrotí situaci. Říkám nechtěně, jelikož tuším, že v tu chvíli tomu vůbec nerozumí. 

A já chodím a omlouvám se a vysvětluju. A znovu a znovu odhaluju jeho diagnózu, přestože těm lidem to je zřejmě jedno (a přirozeně jim do toho nic není). Děti odlišnosti porozumí jen málokdy a empatie bývá málo i mezi dospělými. Běhám, abych ho zastavila, když on běhá za dětmi, a je to už moc. Nebo když hrozí, že děti to pro jistotu vezmou trasou někam úplně do háje. Na náměstí běháme všemi směry tam a zpět. Za dětmi, za fontánami, za holuby, kam „nás“ zrovna napadne. Jenže náměstí je lemované cestou, takže není na výběr a člověk musí běhat s ním.

Je to únavné. Hřiště pro mě není relax, tak jako pro většinu rodičů, ale stres. Nikdy nesedím na lavičkách a nekoukám jen tak. Bohužel, jsem mu často za zadkem, což mě nebaví a jemu na sebevědomí asi taky nepřidá. Je únavné bát se neustálých konfliktů. Když se stane zázrak a nějaké děti ho vezmou mezi sebe, jsem strašně šťastná. Ale jelikož taková zkušenost se opravdu rovná zázraku, moc jich není.

A dnes ráno jsem měla novou zkušenost. Kubík byl nemocný a pár dní nebyl ve školce. Když radostně vběhnul do třídy, ozval se čísi hlas „Jéééé, zas to miminooooooo....“ Vím, že autor této věty není jednoduché dítě, že si to člověk NEMÁ TAK BRÁT. A přesto mě to za Kubíka zranilo. A připomnělo mi, že za rok nás čeká škola, a že děti umí být zlé a kruté. A sezóna strachu dostala nové dimenze. 

Kuba je větší, je mu 6 a začíná být více a více zřejmé, že je jiný. A lidi si nás třeba brzy začnou prohlížet ještě víc než dřív. Já vlastně ani nevím, jestli jsem na tohle připravená. 

O tomhle je život s autismem. Vyřešíte jeden problém a přijde druhý. Řada je nekonečná a u mnoha těch problémů si říkáte, že na tohle nemáte. Že nevíte, co s tím. Je to specifické zoufalství, ve kterém vám téměř nikdo nepomůže.

Dnes ráno to bylo kruté a bylo to zlé. A není to bohužel jediný problém, kterým se teď trápím. Je potřeba nabírat síly v každém možném okamžiku. Dobře už zkrátka bylo.