Paradox. Konečně můžu psát, mám prostor. V hlavě mi
víří asi milion myšlenek a já najednou vůbec nedokážu nic roztřídit, utřepat,
rozebrat. Lítá to tam a zpět všechno dohromady a já už zase získávám intenzivní
pocit, že víc starostí, vjemů, myšlenek už prostě nesnesu. Overload pokračuje.
A to jsem ještě pár dní zpátky měla jasno hned ve dvou tématech na příspěvek na
blog.
Někdy mám chuť bojkotovat všechny termíny, povinnosti,
závazky. Všechny „cobyseměloudělat“ věci. Prostě řešit jen to, co je důležité.
Pak tedy jasně zbývá následující: zdraví, manžel, syn a jeho výchova. Společné
radosti. Přátelé. A další blízcí rodinní členové. Zejména ti, kteří TADY JSOU
pro nás. Práce? Málo důležité. Umytá okna? Nedůležité. Nedůležitého je víc, a
je potřeba to umět rozlišit.
Třeba dnes jsem se podívala na stránky speciální školky, kam
Kuba chodil. Viděla jsem fotky všech těch dětí uzavřených ve svém těle, těch
hodně nemocných kluků a holek společně s těmi statečnými lidmi, kteří se o
ně starají. Člověk si prostě takto musí ve vteřině uvědomit, co má. V kontrastu
s tím opět zážitek na téma „jak si rodiče zdravých dětí neváží toho, že
jsou jejich děti v pořádku“. Přicházíme do školky, předáme syna ve třídě.
Odcházíme a v ten moment využije jeden otec otevřených hlavních dveří, nechá
vkročit svou dceru, vysloví vlažné ahoj a jde zpět k autu. Kdyby se jeho
dcera rozhodla, že se jí dnes do školky nechce, otočila by se a šla bůhvíkam,
nikdo to nezjistí. Smutné.
Poslední dobou se synkem bojuju a není to ani trochu
jednoduché. Konflikty ústí v jeho agresi, ze které mám hrůzu, a kterou
chci řešit dřív, než bude pozdě. Jeho autismy zase jedou na plné obrátky, uši
jsou zavřené, po funkční komunikaci zbývá jen malinké torzo. Všechno mě to dnes
a denně trápí. A včera večer dostal horečku a dnes je střídavě veselý a
střídavě malátný. A když ho člověk vidí jako placku bez zájmu o nic,
nešťastného maroda, kterému padají oči, hned se těší na to, až zas bude divočit
a trdlovat bez ohledu na to, jak moc auti to je anebo není.
Pocity se přelévají tam a zpátky a všechno je to o úhlu
pohledu a aktuální konstelaci. Strašně moc myslím na to, že se na vše musím
dívat tou pozitivní optikou, protože jinak budu příliš často jako hromádka
neštěstí a můj život bude prostě zbytečně smutný.
Ale není to jednoduché. Ani trochu.
Žádné komentáře:
Okomentovat