Znáte to. Někdy máte sen, kdy chcete běžet, ale nohy se
nedokážou pohnout. Jsou jako přikované. A vám je zpravidla někdo v zádech a
máte strach. Tak tímto způsobem bych popsala své pocity. Teď chci běžet, chci
nakopnout celé spektrum práce s autismem, chci rozjet systematický boj
proti auti návykům, proti zavřeným uším, prostě proti všemu, co je na pořadu
dne. Ale nohy mám jak z olova, ne a ne se rozběhnout. Nejde začít.
Tempo, jaké udává autismus našeho syna, je v současnosti
šílené. V dnešních dnech mívám děsný strach, že to prostě nezvládnu a
všechno se sesype. Autismus v zádech a nohy jsou přikované. Zaplavuje mě
silný pocit, že selhávám. Přestože zažívám i hezké momenty.
Je to vysilující.
Žádné komentáře:
Okomentovat