Někdy se umím přímo mistrně litovat! Všechno na mě jaksi
padá a já se lituju a lituju a jednou za čas brečím. Cyklicky se opakuje známý
spouštěč – lítost nad těžkostmi, které synův autismus přináší. V ten moment
je všechno špatně. Přičtu k tomu jiné okolnosti v životě, zdravotní
potíže v rodině, chronickou únavu, marnost a marnost některých snah...a
pak jsem tím mistrem a nejde to zastavit.
A pak se člověk vyspí na další den a svět sice není tak
černý, ale pořád vede minimálně temně šedá. Nepopsatelně a neurčitě nevolno po
psychické stránce. A pak bum bác, člověk přijde domů a autí radar všechno
registruje. A chlapeček má objímací den, je roztomilost sama a přímo zosobněná
empatie. Mě ke všemu zachvátí migréna a on mi dopřává prostor. Prostě to ví. A
je přesně takovým dítětem, jaké si přeje každá máma. Notabene ta po záchvatu
sebelítosti. Ta se navíc v následujících hodinách dorazí stahováním fotek
ze školky uplynulého loňského roku (ano, takto tragicky nestíhám). Jelikož
vidí, co všechno ten malý autík zvládnul, zažil, překonal, co se naučil.
Někdy autismus strašně bolí, ale stejně často je i
inspirací. Jsou to obrovské paradoxy.
Žádné komentáře:
Okomentovat