REBELIE

Už dlouho jsem přemýšlela o tom, že bych začala ta nekonečná lékařská kolečka bojkotovat. Prostě bych nedělala vždycky to, co po nás různí odborníci chtějí. Protože poslední dobou nad tím zůstává rozum stát...

Na jaře jsme s Kubíkem absolvovali rozumové testy. Pod tímto pojmem si představte šest balíků testových neverbálních úkolů plných přiřazování, doplňování, třídění, kreslení. Opravdu KUS PRÁCE. Kubík s poměrně slušným odporem nakonec na dvě návštěvy zvládnul čtyři okruhy. Bylo nám řečeno, že pro výsledek je nutné udělat všech šest, ale paní psycholožka i přes tento nedostatek jakousi zprávu o jakémsi dílčím výsledku dohromady dala. A se slovy „Zopakujem to za půl roku.“ se s námi domluvila přibližně na srpen nebo září. Psychiatr, kterého jsme viděli krátce po testech, nám už v tu chvíli řekl, že „...teda dobrý, ale je nám to zatím na nic, my to totiž budem potřebovat ve věku předškolním znovu, a paní psycholožka to s tím opakováním za půl roku vymyslela dobře…“. No. 

Byla jsem poctivá a objednala nás na srpen. Jeli jsme tam a já věděla, že Kubík předvede těžký odpor. Předvedl. Prostě pracovat nechtěl. A tak jsme si s paní psycholožkou popovídali o pokrocích a Kubu víc nenutili. Nepřemáhali jsme ani sebe ani jeho. Přirozeně oželel i slíbený motivační dárek. Byla jsem však překvapená, když psycholožka začala nejistě o tom, „Proč jsme ty testy chtěli tak brzo znovu…?“ Neboli ani odborník neví, co chce a co dělá. Jedno vím jistě – poznámky si nedělá… A ještě jsem k tomu zjistila, že absolvování takových testů není vstupní podmínkou pro školu… přestože by bylo vhodné to někdy v zimě provést… Takže jsme se předběžně dohodli na zimu. A navíc – údajně stačí ty čtyři oblasti na to, aby to šlo vyhodnotit. Nevím, co si myslet. Změnila se snad pravidla za toho půlroku??

Naprosto příšerné mi připadá to, že by Kubu trápili testy teď a v zimě potřetí, celkově však počtvrté v jeho životě. Stejnými testy. No to už, při vší úctě, přestane bavit a naopak začne vytáčet i zdravé dítě… Ani ona ani psychiatr se ani chvíli nezamysleli nad tím, jaká je to zátěž a je-li to zrovna teď potřeba. U dítěte, které pořád někam musí. K očnímu, k zubaři, k neurologovi, na genetiku, na psychologii, psychiatrii, na logopedii a taky občas k praktickému lékaři. 

Paní psycholožka si to u nás, řekněme hezky, pokazila už v úvodu. Autistické dítě objednané na devět ráno zrovna nepotřebuje ztrácet trpělivost a výdrž čekáním. Vzala nás v 9:15. Celou dobu jsme se utěšovali tím, že nejsme první a někoho tam má. Neměla. Tak já nevím – kdo už, když ne psycholog, by tohle neměl zbytečně připouštět???

Včera jsme s Kubíkem absolvovali EEG – už asi počtvrté. Je to ohromně stresující záležitost. Nakonec jsme to zvládli a EEG se natočit podařilo, ale Kuba si kvůli tomu vytrpěl ohromné množství strachu a stresu. Říkali jsme si s mužem, že když to nepůjde, tak to holt nepůjde. Šlo to, i když velmi těžce. Bylo nám chlapečka fakt líto. Velké uplakané oči a strach z neznáma…

Závidím rodičům, kteří toto všechno podstupovat nemusí. Mám sto chutí už nikdy nikam nejít, žádné lékařské zprávy neřešit, prostě jen žít nejlíp, jak umíme. Přes všechny překážky. Třeba dnes. Kubík šel poprvé po létě do školky. Byl náramně spokojený. Po školce jsme jeli domů a doma si spolu hráli a tancovali a moc se smáli. Večer krásně a klidně usnul. Den byl pro něj plný radosti. S lidmi, se kterými se cítí v bezpečí a má je rád. Na místech, kde se cítí v bezpečí. Autistické projevy opadly a jeho oči zářily štěstím. 

Nic jiného není tak důležité. Dnešní den mi byl velkou odměnou za všechny nekonečné snahy… byl plný dětské něhy a smíchu...a můj syn byl prostě jednička.