S naším synkem byla vždycky sranda. Poslední dobou mě ale
fakt baví. Je to nějak tím, jak dozrává, jak se z něj stává takový typický
kluk – sígr. Jak napodobuje všechno, co vidí, a ještě má ten šestý smysl
vyhodnotit, co z toho všeho je anebo není košer a u čeho je dobré se
podívat, jestli to rodiče vidí... Od typického bublání brčkem do džusu přes
skákání přes všechny zídky, keře a zábradlí, až k tomu, kdy se mi pokouší ujet
výtahem a já to se štěstím stihnu. Říkám mu „Tys
mi chtěl ujet!“ A on se zároveň vzteká, že to nestihl, a zároveň směje, jak
mu to skoro vyšlo a jak báječný nápad to byl.
Už to prostě není vyplašený prvňáček - je z něj druhák a vtípky
odpovídají věku. I jeho asistentka se docela baví, když na ni znovu a znovu
zkouší, co vydrží. Vevnitř se baví a navenek je stále ta správná důsledná a
pevná paní učitelka. Smekám, jelikož tuším, co to stojí síly:-)
Doma kompenzuje morálku, kterou musí držet teď už dokonce do
jedné odpolední, a vyvádí neuvěřitelné ptákoviny. Má takové sklony blbnout, že
se to dá těžko korigovat i u domácích úkolů. Zrovna před nedávnem sedíme vedle
sebe, Kuba má číst. Já mu neustále přitahuju roztěkanou pozornost k čítance,
on kmitá očima všude, jen ne do textu. Najednou se na mě podívá a vlepí mi pusu
na líčko. Nevydržím to a začnu se smát, načež pan líbálek vyčíhne příležitost k úniku
a pokouší se o repete, přičemž se chechtá jak pominutý. Je vtipný, občas mi
líbá při chůzi ruce (zbývá jen nasadit krajkové rukavičky) a když je hodně
rozněžnělý, je schopen líbat i své milované hodinky:-)
A tak pan líbálek doma řádí, skáče a není výjimkou, že se
svlékne do naha, běhá po gauči a výská radostí. Je jak puštěný ze řetězu a
zastavit ho tak docela nejde. Většinou můžu maximálně stanovit konec akce, dopřát
mu deset minut a pak se v přesně určený čas prostě znovu obleče. Podobně
blázní, když má jít do pyžama. Poskakuje a točí se a tancuje a hrozně se u toho
směje. Koukám na něj a říkám si, že mu nějak porostlo bříško. A že vůbec tak
nějak „zmohutněl“ (dá-li se v jeho rachitickém případě vůbec takové slovo
použít).
Automaticky mě napadá, že to je tou stravou ve školní
jídelně. A pak mi dochází, že v tomto ohledu se mu daří své rodiče opravdu
královsky přečůrat. Je to vlastně jeden z jeho nejlepších vtípků.
Celou první třídu na obědy nechodil. Adaptace byla náročná a
vzhledem k jeho specifickému vztahu k jídlu a velmi omezenému
rejstříku jsme mu nechtěli naložit všechno naráz. Mysleli jsme na to, jak děti
v jídelně hučí a křičí. Jak cinkají příbory a sklenice, jak všude proudí
skupiny lidí, jak se ve vzduchu míchají různé vůně a páry. Mysleli jsme
jednoznačně na smyslové přetížení a s obrovskou nejistotou a obavou jsme
mu zařídili čip a obědy na měsíc září. Metodou střelby od boku jsme mu
navybírali různá jídla a čekali.
Výsledek? Kubík jí prakticky všechny polévky, všechny
přílohy a občas sní i kousek masa. Snědl též bramborový guláš a rizoto, u nichž
bych dala ruku do ohně za to, že to nebude, jelikož jde o jídla tzv. NAMÍCHANÁ.
Hm. Omyl. Hluk údajně taky vůbec neřeší, prostě tam funguje, jak má. Doma si už
měsíc hraje na jídelnu, kreslí ji a donekonečna kouká na fotku, kterou jsme v rámci
příprav a vizualizace vytiskli. Jídelna na fotce. Jídelna na mazací tabulce.
Jídelna na papíře – 100x a stále stejně. Jídelna u nás v kuchyni, kde
etiketami označil skříňky jako výdejny jídla 1 nebo 2, našel si podnos a
ochotně ho používá. On tu jídelnu MILUJE! A já se přistihla v situaci, kdy
jsem mu vyhrožovala, že když nebude slušně jíst i doma u stolu, nebude do
jídelny chodit. Synáček se zatvářil ublíženě a jen snaživě pípnul „Jídelna!“
„Ok. Tak jez hezky a
můžeš chodit do jídelny.“
A tví rodiče můžou ještě někdy přemýšlet o tom, jak si
myslí, že ví, co přijde:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat