DOVOLENÁ V OBDOBÍ AFEKTŮ…ALE TAKY NĚCO POZITIVNÍHO

Mám zvláštní vnitřní chvění. Po čtyřech letech, a poprvé s Jakubem, jedeme na malou dovolenou. Nedáváme si velké cíle, čeká nás týden a půl v Česku, s víkendem tráveným u rodiny, ale i tak. Balíme kufry, opalovací krémy a já mám pocit, jako když jsem malá holka a jedu na prázdniny někam, kde je to všechno nové a jiné než doma.

Vzhledem k tomu, že Kuba je teď opravdu mistr lumpáren a že předvádí nevídané afekty, nechci se moc těšit. Myslím, že to bude adrenalin, a taky myslím, že budu ráda, když to nebudeme muset zabalit dříve. Hlavou se mi míhá nekonečná řada nástrah nového prostředí, nových lákadel, odpíraných radostí (protože holt všechno mít nemůžeme) a následných hysterických scén. Nejde se od toho oprostit, protože v tom zkrátka žijeme dnes a denně a poslední dny jsou opravdu neskutečné. Kuba se snaží vyvzdorovat všechno možné, spouští víc hrdelní křik, než když byl menší, nechce se nechat uklidnit a dává nám intenzivně najevo, jak moc se na nás zlobí. Díky bohu stále netluče hlavou o zeď ani jiné sebepoškozující rituály neřešíme, ale i tak...je to O NERVY!!! Když si uvědomuju, že v téhle kondici hodláme čelit hotelům, jídlu v neznámém prostředí, horku, netušeným nástrahám…no masochismus to asi bude. Ale člověk si nevybere, když plánuje dovolenou, rezervuje ubytování, jaké zrovna období ten jeho autista bude mít. Tak hlavně se nepo… že:-)

ALE. Je potřeba říct, že lotr ty svoje příšernosti kompenzuje i jiným chováním. Lepším. Respektive velrybáčtina pokračuje, a ještě k tomu zase trochu víc obohacená. Mele a mele téměř v jednom kuse, což už samo o sobě je luxusní. A poslední dva dny po nás opakuje (!!!). Jestli tímhle něco zakřiknu, tak se asi zblázním. Protože on nás napodobuje, aniž by ho na tom mělo co lákat. Nemá motivaci v odměně, nedělá to nijak zištně, prostě jen opakuje po nás, protože ho o to požádáme. Jsou to krátké momenty několika pokusů. Zkoušíme to pomalu, jen citoslovce, jednoduché slabiky, žádná slova. Ale on OPAKUJE!!! Někdy správně, jindy jen podobně, protože očividně neví, jak na to, ale to je fuk. Je to skvělé. A navíc. Skládá si ty svoje věty „Já chci…“, a už zkouší opakovat slabiky toho slova, které představuje vytouženou věc. Poslední dobu ho zas hodně baví iPad, no a tak už jsme párkrát slyšeli nefalšované „AJ-PE“. Z jeho úst. Naprostá paráda. Třeba ho to do týdne přejde, co já vím. Ale čím víc tu řeč takto cvičí, tím lépe se bude stavět na tomtéž příště, až se to období povídání zase vrátí. Protože ona ta období prostě opravdu přicházejí a pak zas mizí. Je potřeba se na to připravit. A užívat si to dobré, co se právě děje. Tak máme uši nastražené, na tváři nám to naše divoké dítko loudí nevědomky připitomělé úsměvy a my prožíváme momenty opravdového štěstí.

No a já to jdu dobalit. A vyspat se na ty netušené zážitky. Při první příležitosti se určitě podělím o dojmy. Určitě jich nebude málo:-) 

MUZIKOTERAPIE

Jsem extrémně unavená. Strašně moc. Sluníčko, koupání, starání se o dítko vysiluje. A dnešní odpolední zážitek mě dorazil. A mně nedá, abych se o něj ještě teď v mátožném stavu šílené únavy nepodělila.

On ten zážitek byl tak nějak psychicky náročný. A jak se spojí vyčerpanost fyzická a psychická, tak je hotovo. Aspoň u mě. Absolvovali jsme totiž první návštěvu Kubovy budoucí muzikoterapeutky. Zkušenost to byla zajímavá, a ač mělo jít o úvodní seznamování a konzultaci, moc jsme toho nenamluvili.

Dorazila víla. Jinak ji neumím popsat. I přes četné tetování, které koukalo zpod letního oblečení. Ve vlasech měla květinu a mlčenlivý úvod prolomila slovy „Teď se na Kubu ladím…“ – ovšem to až po mé otázce, co bude probíhat a jak se domluvíme…nějak mi totiž to mlčení nedalo. Odpovědí mě ale docela odradila od dalších snah a pak už jsme s mým mužem v podstatě jen pozorovali. O seznamování totiž šlo, ale hlavně o to její s naším synem. Byli jako kočka a myš. Dráždila ho, provokovala, ale zároveň mu poskytovala čas. Trpělivě zkoušela navazovat kontakt, ke konci se jí to myslím tak napůl podařilo. Což se na první setkání dá docela ocenit. Zvlášť, když mu nedovolila, co chtěl nejvíc – přivlastnit si její hudební nástroje.

Jeho bystrý sluch totiž hned po příchodu zaznamenal mírné zvonění v její tašce. Těch pár nástrojů, co tam měla, se pohybem rozeznělo a Kuba šel hlava nehlava do její tašky. A vypukl urputný boj o všechno, co měla, ale hlavně o to, ať mu to prostě všechno nechá. Zkoušela to všelijak. Jednu mu nechat, druhou vzít. Vyměnit něco za něco. Laškovala s ním. A ten náš chytrák byl tak mazaný, že jeden z nástrojů vzal a uklidil ho (!) do naší skříňky v obýváku. Byl to opravdový boj o kořist. Hlídal její ruce, ať mu něco nevezme, dokonce použil manželovy ruce jako nástroj k tomu, aby ji odháněl…neuvěřitelné věci se tu děly. Vztekal se a zlobil, vše chtěl pro sebe naprosto neústupným způsobem, který mu až tak vlastní není. Jakoby cítil, že se na něj „něco zkouší“, jakoby cítil změnu ve vzduchu. Byl zvláštně nesvůj a zároveň vším zaujatý. Říkala jsem si, to nepůjde, moc ho zkouší, moc ho zlobí, přehoupne se to přes pomyslnou mez a on ji nebude chtít znát. A pak se to zlomilo. Vytáhla trumf. Flétnu.

Jakub si ji vzal, a světe div se, hrál na ni! Foukal jako o život. Ti, co ho znají, se diví, jelikož náš chlapeček zásadně fouká nosem (zejména na svíčky) a foukat například do bublifuku nebo do balonku ho nepřimějeme. Tváří se, že má k této činnosti odpor. A najednou pískal a pískal a tetelil se radostí. Ostatní nástroje pustil ze zřetele a užíval si flétnu. A v tu chvíli nastoupila víla. Začala se k němu přibližovat. Pomalu, opatrně. Jeho hru doprovázela bubnováním na polštáře. Sedla si blíž k němu. Nevadilo mu to. Imitovala jeho pohyby, blbnula s ním. Dotýkala se ho, dokonce se dotýkala i té flétny a on najednou nejančil. Mluvila s ním jeho velrybáčtinou, smála se, když se smál on. A on jí odpovídal ještě větším chechtáním a radostí. A najednou to bylo o mnoho lepší. Tančila kolem něj, provokovala ho, ale on zůstal klidný. Těžko ty tanečky popsat, byli vážně jako kočka a myš. Nějaká chemie se ale mezi nimi děla. Ještě se neumím docela rozhodnout, jak moc pozitivní nebo negativní byla, ale bylo velmi zajímavé to sledovat.

Kromě smutku (a řevu) při loučení s flétnou už vše proběhlo v klidu. A brzy to zkusíme znovu. Ještě pořád to sice zpracovávám, nevím, nakolik mu terapeutka „sedla“, ale vím jistě, že to je nový impuls, který stojí za pokus. A o prázdninách se takové impulsy hodí. Tak uvidíme, co z toho bude. Pocity mám zvláštně smíšené, ale jisté je, že ta paní to s autisty umí…zvláštně, po svém, ale má to v sobě. Tak to snad bude dobré. A pokračování…příště:-)

PRÁZDNINY VYPUKLY

Je to docela zázrak. Můžu nerušeně psát blog a Kubík si vedle mě hraje s plastelínou, aniž by vyžadoval mou asistenci. To se moc nestává. Tak využívám chvilky, abych se za doprovodu jeho velrybáčtiny, neboli jeho vlastního jazyku, kterému nikdo nerozumí, zmínila o tom, jak nám vlastně teprve od pondělka vypukly pravé prázdniny.

Než se k tomu ale dostanu, je potřeba říct, že velrybáčtina neznamená slova ani nic podobného, jen shluky naprosto nových neotřelých slabik a drmolení, které se krásně poslouchají. Notabene, když tady ty jeho pokusy o mluvu vedly téměř k imitaci slov v pohádkové knížce, ze které čteme. Jen si tak listoval, ukazoval na piktogramy a za doprovodu svého drmolení a „hm“ v různých tónech „četl“ pohádku. Když došel na divočákovo „chrochrochro“, opravdu ze sebe vydal něco jak zachrčení. Když medvěd zařval bolestí „aúúú“, ozvalo se výrazné „u“. A celou tu pohádku „četl“ naprosto stejnou intonací, jak mu ji čtu já nebo můj muž. Tak mi to nepřipadá jako náhoda. Třeba to někam povede. Smutné je, že tahle kniha je jediná svého druhu, takže se chystám na výrobu naší vlastní. Dokud ho to baví. Je totiž naprosto běžné, že jakmile nevyužijeme příležitosti, určitého období nakloněného nějaké zálibě, je to fuč. Jakmile věc opustí, nemáte šanci ho k ní zas nějakou dobu dostat. I v učení novým věcem je potřeba to vnímat. I plen jsme se zbavili, když ho zrovna NEOBTĚŽOVALO nechat se vysadit (jako že jindy obtěžovalo:-). Využít ten téměř moment v otevřenosti novým věcem, to je důležité. Člověk musí být prostě stále ve střehu.

Prázdniny začaly tím pravým způsobem. Jako bobříka odvahy jsem si v pondělí na sebe vymyslela návštěvu koupaliště. První letos, první jen takto ve dvou.  A světe div se, bylo to fajn! Voda teda byla hodně studená, ale i tak jsme se vyřádili. Já, naprostý nepříznivec tobogánů a jiných podobných radovánek, jsem s Kubou byla donucena sjíždět tobogán asi desetkrát. Drkotal zimou a přesto nehodlal atrakci opustit. Když už jsem byla dostatečně spálená na různých místech od brždění (chápejte, teprve se na tobogánu učím kormidlovat:-), rezolutně jsem tuhle zábavu utnula. Zvládli jsme to ale v pohodě, afekty byly jen asi dva a po courání domů a po obědě mi Kubík odpadnul totální únavou. Míň fajn už bylo to, že jsem doma při praní odhalila zničené plavky. Nevím, na co jsem sedla, ale vzadu na bikinách mi to rozežralo plavkovinu. Naštěstí ne durch:-) Náš vodní živel byl ale šťastný. A já tím pádem taky:-) Teď už mám nové plavky, ale na rozdíl od těch starších stály jen dvě stovky, takže můžou klidně letos padnout:-)

Včera prázdniny pokračovaly mimo jiné i kávičkou a džusem v naší oblíbené zahrádce. No jen tak dál:-) Vážně to zatím vypadá na prima léto!