Poslední dva dny jsou jaksi
temné. Moje nálada je temná. Hodiny plynou a já se cítím pořád otupěle. Nevím
proč, nemám ani chuť o tom přemýšlet. Nemám chuť tak nějak na nic. Včerejší
uklízecí terapie nebyla špatná. Dneska leje. Uklízet už není co. Tak aspoň
poslouchám muziku. Mým novým objevem je Birdy. A fakt mě baví. Asi si půjdu
koupit originální CD. Už ani nevím, kdy jsem tohle naposledy udělala.
Ale. I ve dnech temných se dějí
věci krásné. Třeba včera. Může se to zdát naprosto obyčejné, ale u mě je to
jinak. Uvařila jsem oběd. A náš chlapeček ho snědl. Polévku, hlavní jídlo,
kompot. Nepokoušel se odmítat, prostě ochutnal a pak všechno snědl. Žádný
bojkot, žádná psychologie, žádné triky. Naopak. Obrovský apetit, ochota jít do
nového. Krása. Kdo nezažil mnohaměsíční trápení s jídlem, jako to bylo u
nás, asi nepochopí. Ale to byl skvělý zážitek. Stejně jako včerejší jízda
autobusem. Jen tak jsme jeli naproti mému muži do práce. A Kuba se choval
naprosto civilizovaně. Trpělivě se mnou čekal na autobus, spořádaně se mnou
nastoupil a poctivě se držel madla. V klidu se mnou vystoupil (opustit
autobus bylo vždy těžké asi jako opustit svého času výtah) a myslím, že si to
moc užil! Žádné rozčilování, žádná netrpělivost, žádné hádání. No, ne že bychom
se hádali s tou jeho „nemluvou“…ale říkám tak tomu…když zlobí a já ho
kárám…je to legrační… Tak teda včera jsme se vůbec nehádali, to bylo fakt
prima:-)
A je tu ještě něco, co absolutně
prosvětluje poslední dny. Až se bojím o tom psát, aby to nezmizelo… Tak jen
opatrně a zlehka…ať to nepřestane… Čteme si společně první knížku. Je psaná v piktogramech
a žádná další taková neexistuje, ale tahle je zázrak. A Kuba si ji rád společně
čte. A když ji nečteme, tak si ji nechá vyprávět…a vydrží po celou dobu… Pro
nás jako rodiče to opravdu moc znamená. Je to intenzivní sdílení s tím naším
autíkem… je to tak krásné, až se nedá dýchat..
Žádné komentáře:
Okomentovat