ZLATÉ DÍTĚ

Poslední dobou se nám blízké okolí tak nějak pokouší vsugerovat, že náš syn je vlastně úplně v pohodě. Že vlastně na něm je jediné divné to, že nemluví, a že jinak je zlatý. Dumám nad tím, ale jak se tyhle příhody načítají a je jich stále víc, můžu prasknout vzteky. Tím spíš, že část těchto pseudo-odborných komentářů přichází z rodiny. Notabene od těch jejích členů, kteří Kubu nezažili nikdy jinak než na chvíli a o adrenalinový zážitek zvaný hlídání byli zatím (rádi) ochuzeni. A zřejmě to tak i zůstane.

Já se snažím chápat reakce okolí. Pro spoustu lidí kolem nás byla Kubíkova diagnóza v podstatě velký šok a i oni se s ní museli nějak poprat, nejen my. A my se dlouho snažili vysvětlovat, v čem to všechno tkví, co pomáhá, jak na to, a jak rozhodně ne. V podstatě jsme to podávali velmi jemně a pozitivně, neradi přiděláváme starosti lidem, které máme rádi. Jenže od diagnózy uplynuly dva roky a titíž lidé stále nechápou. A k tomu navíc přichází s teoriemi o tom, jak je Kuba zlaté dítě, které TO ZVLÁDNE. Je nepochybně zlaté dítko, ale nepopiratelně stejně tak autistické s řadou projevů, co k tomu patří.

Vyslechli jsme toho už docela dost. Namátkou lovím v paměti:

„On je hodný, šikovný, podívej, co umí (dotyčný zdůrazňuje zvládnutou dovednost běžně vlastní dítěti o dva roky mladšímu), on vlastně jen nemluví.“

„Nic si z toho nedělej, tohle dělají všechny děti.“ (ano, asi tak v tisícinásobně menší míře)

„Vidíš, to bude dobré, já jsem to říkal/a, že to zvládne.“ (univerzální komentář přicházející po nějakém pokroku dosaženém dlouhodobým tréninkem; dotyčný to ale vidí tak, že k tomu dítko prostě přirozeně došlo, vždyť „to bylo jasné, přece to zvládly i jiné děti“)

 Prostě je spousta lidí, kteří vlastně v podstatě oči před pravdou zavírají. Nemají odvahu tu skutečnost prostě přijmout. A od nás se očekává, že nejen, že to sami zvládnem, ale ještě budeme konejšit okolí. Ty, co mají podržet nás.

Ale teď se to stupňuje. Zatímco zpočátku se při líčení našich občas děsných zážitků rozněžněle usmívali nad roztomilým zlobílkem, teď sami přichází s tím, kde jaký autista je, co o něm četli a jak se jeho nestandardní chování projevuje. Smějí se nad tím. Že dítě, které chápe verbální pokyn jen z kontextu, dělá legrační chyby. Jako když řeknete něco v blízkosti dítka, které je u hlavních dveří, a ono z toho vybere jen odhadem informaci „Obuj si/zuj si boty.“ A udělá to. Ale jo, je to legrační. Ale jen pokud tohle neřešíte dnes a denně a nemáte nejmenší potuchy o tom, jak ho to všechno správně naučit a pomoci mu různé situace chápat správně.

Považuju to až za troufalé. Prosté jakékoliv empatie. Ale vůbec nic s tím nezmůžu.