Tak už jsem to rozlouskla. Co
znamenaly ty temné dny. Nejspíš předtuchu toho, co se dneska stane.
Dnešní dopoledne (vlastně
přesněji jen asi hodinu a půl) jsme strávili na rodinné akci, kterou pořádala
společnost, ve které pracuje můj muž. Těšili jsme se na spoustu atrakcí pro
děti a zároveň byli trochu nervózní, jak to chlapeček zvládne. Věděli jsme proč…
Začátek byl příjemný. Kuba byl ze
všeho vykulený a nevrhal se do věcí po hlavě, jak mívá ve zvyku. V klidu se
projel na kolotoči, pozoroval obrovské bubliny, co dělali klauni, a bylo vidět,
že se mu tam líbí. Pak jsme dorazili ke skákacím atrakcím. A nastal první
problém. Obří nafukací skluzavky, mezi kterými vedlo „schodiště“ nahoru, Kubu
zaujaly. Opatrně tam nakročil a poskakoval si jen tak dole. Pak se osmělil a
rozhodnul vydat se nahoru tou správnou cestou. Jenže kolem řádily spíš větší děti,
byly hrozně rychlé a měly ostré lokty. Kubík se zadrhnul hned na počátku cesty
nahoru, klečel a přes běžící děti a neustálé pohupování nebyl schopen se
zvednout a pokračovat. Seděl tam a byl v pasti. Můj muž pro něj šel, a i
přes ty potíže, kterým tam prcek čelil, se odchod neobešel bez prvního afektu.
Dostali jsme se k trampolínám.
Nejvíc se mu chtělo na velké trampolíny pro větší děti a dospělé, když se ale
dostal na menší a měl ji celou pro sebe, docela se zklidnil a užil si to. Chtěli
jsme ho dát do skákacího hradu. Šel a po půl minutě chtěl ven. Že by se na to
cítil velký?:-)
Další afekt přišel záhy. Hodlal
se dostat na pódium, kde hrála kapela. Když to nešlo, doslova šel po balónku
připevněném na kočárku kolemjdoucích. Ty nekonečné dvě tři minuty, za které můj
muž donesl nový balónek, jsem naše vzteklé dítko držela na místě a utírala mu
slzy, zatímco on se snažil vyprostit a prostě si ten balónek přivlastnit. Když
dostal svůj, otřela jsem pot z čela a pokračovali jsme dál. Opět cestou
kolem skákacích atrakcí. Chtěl opět na tutéž. Řekli jsme si, že to ještě
zkusíme. Tentokrát se nepokoušel nahoru, ale držel se dole a poskakoval si.
Vypadalo to dobře. Asi tak tři minuty. Pak na něj doskočilo nějaké dítko, co
jelo shora. Nic moc se mu nestalo, ale očividně se pořádně leknul. A i přes to,
co tam zažil, brala jsem ho ven za strašného řevu. Nalákali jsme ho na vedlejší
nafukovací pirátskou loď. Vypadala prostorněji a prázdněji. Zdání klame. Opět
uvíznul dole uprostřed plochy, kolem běhaly děti, a kromě toho, že mu nešlo se
postavit, ještě se i po novém zážitku vedle lekal každého dítěte a instinktivně
si kryl tělo rukama před možným úrazem. Nemohla jsem se na to dívat. Bylo mi z toho
úzko a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Byl tak bezmocný a maličký
mezi ostatníma. Bylo zároveň znát, jak chce být mezi dětma, jenže tomu šílenému
tempu prostě absolutně nestačil. A najednou vidím, jak ho bere pořadatel za
ruce, pomáhá mu vstát a dostat se nahoru, aby se taky sklouznul. Hotový anděl.
Kubík se sklouznul, nechal si obout botky a šli jsme dál….nebo spíš zpět…na
bezpečný kolotoč a taky vysedávat do hasičských aut, co tam byly vystavené. Tam
už se zklidnil.
Do auta ho můj muž donesl na
ramenou. Bylo pomalu poledne, slunce pálilo a Kuba odmítal jít po svých. Domů
jsme dorazili naprosto zřízení, hladoví a já i docela psychicky rozložená.
Afekty jsou jedna věc, na to jsme prostě zvyklí, ale to ostatní… Člověk se
nechce litovat a ani na to všechno moc myslet a připouštět si to. Občas se tomu
ale moc ubránit nedá. V momentě mi proběhlo hlavou…proboha jak to zvládne
v tom dnešním světě?? Jak se srovná s tím tempem? Bude to umět jednou
zvládnout sám? Samostatně fungovat? Nebo nás bude potřebovat už pořád?
Parádně temné myšlenky. Ale už
jsem to jakžtakž rozdýchala. A jedem dál:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat