Období mužů stále pokračuje. Naštěstí pro mě s tím rozdílem,
že dnes už se mnou Kubík opět komunikuje, vyžaduje mě u hry taky a tak nějak mě
po několika dnech toho netypického odstupu vzal na milost. Asi se mu zželelo
maminky, když jí hrajou na obličeji různé odstíny červené barvy a o tomto
víkendu jí na očích naskočily otoky, že vypadala jak žába. Pokukoval po mně,
jakoby přemýšlel „Co je na ní jinak?“:-)
Nebylo zbytí a o víkendu jsme se pro můj žabí vzhled vypravili
na pohotovost. Oční pohotovost tu nemáme, musela stačit ta všeobecná. Nevím jak
u ostatních, ale zážitky z vyšetření na pohotovosti u mě většinou spadají
do kategorie, která by se dala nazvat „Ach jo, co teda máte za problém/proč
nejdete ke svému lékaři/proč jdete až teď???“ Případně „no s tím Vám tady
nepomůžu“. Ne že by mi v sobotu nepomohli, ale opět jsem zjistila, že
čeští lékaři jsou na tom s uměním komunikace s pacientem na štíru. Po
chladném přivítání si lékař dvě minuty cosi četl, snad něco z mé karty,
nevím. Pak na mě letmo mrknul a ptá se, co máte za problém. Tak jsem mu ten
zjevný problém s očima a´la Bart Simpson ještě i verbalizovala. Nakouknul
mi do očí a dalších 10 minut mi kladl otázky. Rozumějte, ne co chvilku otázku,
ale tak jednu za minutu. Mezitím usilovně psal. A psal i po skončení dotazů.
Mlčky, zamračeně. Sestra si mě změřila prapodivným pohledem, když jsem jí
trapně a omylem jako poplatek odevzdávala 30Kč. „Jsme na pohotovosti!!!“ Takže
90. Za těch 90Kč se mi dostalo oslovení Dvořáková (jsem Dvořáčková), jednoho
receptu a slov, že pokud to nebude lepší, mám si zajet na oční pohotovost do
blízkého města. Beze slova o tom, co to je, proč mi dává, co mi dává, prostě
nic. Rezignovaně jsem poděkovala, řekla na shledanou, načež mi otráveně odpověděla
jen sestra.
Mast zabrala, ale pro jistotu jsem se vydala k očnímu i
dnes. Diagnóza? Silná alergická reakce. Nevím, na co, snad na to kousnutí mušek
nebo na něco, na co netuším, že alergii mám. O 400Kč lehčí za léky jsem se
vydala domů potěšit naši domácnost úklidem. Je to tak nezvyklé, nebýt v práci!
Člověk si rychle zautomatizuje režim, který byl ještě tři týdny zpět nový.
Dostat se ale do rytmu nebylo lehké. Kubík totiž přes dva týdny každé ráno plakal
a plakal. A pak, jako když utne, přestal. Asi rezignoval a řekl si, že teda
nebude klást odpor. Je to pak mnohem lepší začátek dne, když se člověk nemusí
prát s dítkem z domu až do školky a poslouchat ne vzteklý, ale
skutečně smutný a srdcervoucí pláč.
A je z něj čím dál větší šikula. Zkouší mluvit zas a
zas. Skládá opatrně a zlehka těžké slova, jako je autodráha nebo plastelína. Už
pomalu začínáme věřit tomu, že to vážně bude dobré. Je na něm vidět, že mluvit
chce a že ho jeho obrázková komunikační kniha už obtěžuje. Navíc mu brzy
vypukne logopedie. Tolik se těším, až budeme spolu trénovat samohlásky!! Paní
logopedka vypadá zkušeně a po lidské stránce velmi příjemně. Začala za ním
docházet do třídy, aby se skamarádili. Myslím, že se mu líbí. Druhý den po
prvním setkání ji totiž ochotně pozdravil:-)
Vždycky máme něco za něco, takže se nám třeba teď vrátily i
některé auti-projevy. Kubík vydává šílené zvuky, asi tak vybíjí energii.
Prohlíží si věci přímo před očima a taky se na ně dívá jen vnějším koutkem oka.
Velmi autistické. Ale zatímco dřív mě to znervózňovalo a jen mi připomínalo
jeho problém, teď už mě to tolik netrápí. Je, jaký je, a autistou bude vždycky,
to nezmizí. A jestli si tak kompenzuje vydanou energii za nové aktivity, za
komunikaci, vřelost k okolí, odvahu zkoušet nové věci, tak ať klidně koulí
očima jako blázen:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat