ABSOLUTNÍ ŠTĚSTÍ

Autismus se pomalu ale jistě dostává do povědomí mezi lidmi. Řada lidí už říká, že znají někoho, kdo má takové dítko… Lékaři si zvykají na narůstající počet takto složitých malých pacientů a dveře dětských neurologů, psychologů a psychiatrů se netrhnou. Co ale v povědomí není, je způsob, jak se k nim chovat.

Co autista, to originál. Nejsou dva stejní autisti na světě. A je tudíž stále těžké najít zaručený způsob, „jak na ně“. Co jsem ale vypozorovala z okolí, z chování toho našeho autíka a z rodin s dětmi všelijak hendikepovanými, mě přivádí k jediné myšlence. Chovejme se k nim fakt NORMÁLNĚ. Jako k jakýmkoliv běžným dětem. To za A. A za B – přestaňme se jich bát. Vím, proč to říkám. Slušná část mého okolí se na Kubíka dívá jako na zvířátko a nezkouší ho nijak oslovit, nijak si s ním hrát, prostě nic. Mají strach.

A ejhle. O víkendu jsme měli velký zážitek! Navštívila nás manželova dlouholetá kamarádka, která žije v Americe a jednoho Američana si taky vzala. A mají ročního syna. Nevím, zda to bylo jakousi přirozenou empatií nebo ještě větším povědomím o autismu v USA, kde je takových diagnóz bezkonkurenčně nejvíc, ale Dave, kamarádčin manžel, zaujal naprosto geniální přístup. Prostě se k němu choval jako ke svému synovi. Okamžitě si s ním šel stavět z lega a pořád na něj povídal. Bylo mu fuk, že mu Kuba neodpovídá. Ani že zdaleka není jisté, že mu jakkoliv rozumí – přece jen angličtina je angličtina, že:-) Když chtěl Kubovi něco ukázat a ten se pro to nenadchnul, nenutil ho k ničemu. Byla to báječně volná hra plná komunikace. Netrvalo dlouho a náš syn si s ním trochu neohrabaně, ale typicky americky plácnul – dlaň na dlaň. Za další chvíli se mu opíral o hruď a koukal na pohádku, co mu Dave pustil na telefonu. Troufnu si říct, že tak citlivě a přirozeně se na Kubíka ještě nikdo „nenapojil“.

Návštěva skončila a my ji na oplátku vrátili v neděli odpoledne. Kamarádčini rodiče mají poblíž dům se zahradou, tak jsme se tam vydali. Po počáteční nechuti Kuby kamkoliv jet a pak opustit auto se mu pomalu lepšila nálada. Zahrada je přece jen fajn místo na blbnutí a taky tam byl STREJDA DAVE:-) Ani nevím jak, ale během chvilky spolu trhali jablka, smáli se spolu a Kuba zcela suverénně opakoval jeho americké „wow“:-) Tahal ho za ruku, ať jde s ním, nás milosrdně nechal vypít kafe v klidu a vůbec se tam choval jako doma. Bylo to tak přirozené, normální a zdravé. Ohromně mě to včera nakoplo. Byl to pořádný přísun pozitivní energie.

V takových chvílích člověk vážně cítí, že o tomhle je život. Ostatní věci jsou naprosto nedůležité. Nové boty, problémy v práci, cokoliv pomíjivého. Je mi to jedno. Tohle nedělní odpoledne pro mě zůstane synonymem pro absolutní štěstí.