ÚSPĚCHY

Člověk si kolikrát říká, že některé věci měl udělat už dávno. Jako si to říkám já o tomhle blogu. Záhy po jeho spuštění jsem zjistila, že terapie je to opravdu skvělá. Že psaní uvolňuje, vyplavuje to špatné a rozptyluje takové to cosi, co vám přelítne přes nos, vy kvůli tomu máte mizernou náladu, a přesto nevíte proč. Já to tak rozhodně mám. Někdy bývám náladová a výkyvy v událostech ohledně syna jdou s tou náladovostí ruku v ruce.

Kdybych ten blog bývala založila před dvěma lety, kdy jsme opravdu začali s autismem válčit, možná bych na tom s psychikou bývala aspoň o malinko líp. Protože tenkrát to bylo opravdu ještě velké trápení. A byly velké smutky. Měla jsem na něj rozhodně víc času než teď. Jenže co by, kdyby, že. Blog nebyl a já můžu být alespoň hrdá sama na sebe, že jsem ty dva náročné roky tak nějak ustála i bez téhle berličky. Teď můžu říct, že před dvěma lety bych psala asi trochu smutnější texty, zatímco dnes jsem na tom tak, že se téměř permanentně raduju. Aspoň trochu každý den. Úspěchy se dostavují, věci si sedají, kam mají, a Kubík tak nějak „naskočil“. Tak tomu aspoň říkají u nás ve speciální školce. A je to přesné.

Je skvělá doba, i když tak trochu hektická. Denně přichází pokroky. Nestíhám je tady sdílet, prostě Kubík jede jak motorová myš a my jsme šťastní. Shrnout úspěchy posledních dní je víc než na místě. A věřím, že ti, kteří nás znají, s námi budou naši radost upřímně sdílet.

Kubík funkčně používá pozdrav AHOJ. Říká ho bez vyzvání, v adekvátní chvíli. Třeba otevřu ráno oči, on už je vzhůru a říká mi ahoj. Potkáme někoho známého a on zdálky hlásí ahoj. Manžela zdraví po příchodu z práce. A pokud pohádková postava v televizi říká „Ahoj děti!“, chlapeček jí radostně odpovídá.

Ukazujeme-li navzájem na sebe prstem, Kubík pojmenuje, kdo jsme. Opravdu říká TÁTA, MÁMA a legračně zkomolené KUBA.

Opakuje slova jen tak, bez jakékoliv motivace. Snaží se, jak to jde. Za každou i nepovedenou slabiku ho chválíme.

Pokud něco chce, spíš se vyhne své obrázkové komunikační knize a verbálně si o věc říká alespoň první slabikou. Chce houpat? Řekne „hou“. U autodráhy je to „au“. A je toho mnohem víc. To je OBROVSKÝ posun.

Umí říct citoslovce u šesti zvířat.

O věci umí hezky gestem poprosit nebo řekne DEJ.

Rozlišuje deset barev a rozumí jim verbálně. Už nepotřebuje pomoc piktogramů. Chci po něm zelené auto, řeknu si o něj a on mi ho podá. Úspěch 1 – rozumí pokynu podej. Úspěch 2 – ví, které je zelené. Úspěch 3 – udělá to, aniž by z toho něco měl. Prostě jen tak.

ROZLIŠUJE ČÍSLA JEDNA, DVA, TŘI. Chápe toto množství a rád a ochotně přiřazuje číslo k různým počtům předmětů.

Pochopil princip DOMINA.

Velmi často nám prostě VERBÁLNĚ ROZUMÍ. Ne vždy, ale často.

Neustále si brouká písničky a melodie. Lidové písničky, ty z pohádek, různé jiné. A zpívá krásně – rozhodně líp než máma:-)

Dělá s námi ochotně různé motorické aktivity. Říkanky doprovázené pohybem, různé hříčky. Učí se je okamžitě a rád. Velmi rád s námi totiž sdílí čas a zábavu. Náš autista NECHCE BÝT SÁM. CHCE BÝT S NÁMI.

Je možné, že mi něco vypadlo. Pokud ano, nevadí. Když to ale čtu, říkám si, že všechno je možné. Že to prostě půjde. Autismus nevyléčíme, to si nemaluju. Ostatně, některé auti-projevy se nám teď vrátily. Ale co. Zas všechna ty ostatní plus... Vždy to máme něco za něco.

Obrovsky se nám naše píle a snaha učit Kubíka v mnoha ohledech vrací. Je to naprosto nepopsatelně skvělé. Je to prostě bojovník. A já začínám až teď opravdu věřit, že on to zvládne. Nevím, kam až se dostane, ale už teď v podstatě překonává sám sebe. Jsem ta nejpyšnější máma.