Hlavou mi víří spousta myšlenek.
Spousta starostí, povinností, ale i těšení na Vánoce, na klid doma, na
odpočinek. Stále více ale myslím i na kouzelné slovo INTEGRACE.
Určitě bych nerada přeskočila
cokoliv, co není dobré přeskočit. Kubíkovo rozmlouvání ještě ani zdaleka
nestačí. Nestačí na zdravou komunikace s učitelem v běžné školce,
nestačí na zorientování se mezi zdravými dětmi, na kamarádství, na spoustu
věcí. Navíc má stále na spaní pleny. Jejich potřebnost se přímo úměrně zvýšila
s nástupem řeči. Inu jedna věc nahoru, druhá dolů. Nepsané pravidlo.
A tak je zatím předběžné uvažovat
o zapojení v běžné školce. A přece mi to jde hlavou. Dějou se věci, co se
mi moc nelíbí. Poprvé za celou dobu se přestávám cítit dobře v ohledu na
to, kam Kuba chodí do školky a mezi jaké děti chodí. Začíná totiž domů nosit
manýry. Jednak manýry zlobivé a vzteklé, ale to se dá přičíst období afektů,
které holt prožíváme. Co mě ale znepokojuje, jsou auti projevy – pobíhání po
bytě a plácání se do prsou. Vím přesně, kdo z jeho spolužáků a jak to
dělá. Nutno dodat, že můžu být ráda, že do hlavy se jako onen chlapeček zatím
nebouchá. Snad to přejde jako spousta jiných projevů, ale děsí mě to. Kubík je
teď velmi divoký, nespolupracuje, neustále vyluzuje nějaké zvuky (pokud se
zrovna nerozhodne mluvit za nějakým zištným účelem nebo ho k tomu nepřiměju
v rámci logopedického tréninku) a zběsilé pohyby. A já jsem z toho nervózní.
Kdyby ho tak řada našich známých nebo rodiny viděla, asi by netvrdili, že TO na
něm není poznat. Je. A někdy dost. Je mi z toho úzko a snažím se myslet na
to, co dokázal. Ale nejde mi to. Jsem bez energie a je mi líto, že se zkrátka
nemůžeme potkat na společné vlně. Že je značnou část dne spíš tak nějak pro
sebe s občasnými výkyvy zájmu o okolí.
Tuším, že integrace u nás v ČR
stojí za houby. Mám o tom letmý přehled a spíše se toho bojím. A přece si
říkám, jak by Kubovi pomohlo vnímat běžnou dětskou rozmluvu, dětské
komentování, běžné projevy. Jeho nápodoba teď dosahuje extrémních kvalit a on
potřebuje vzory. Upřímně se divím, že řeč nastupuje právě teď, kdy jsou u nich
ve třídě VŠICHNI nemluvící. Tedy krom učitelek:-) Jsem za to ráda. Ale co bude
dál? Co to může přinést, co si vnese do svých návyků a co přejde?
Pamatuju si na začátky po sdělení
diagnózy. Poměrně brzy jsem pochopila, že naprosto zásadní roli v Kubíkově
vývoji sehraju právě já. Respektive my jako rodiče, ale já jako ten, kdo s ním
tráví více času. Ta obrovská zodpovědnost!!! Okamžitě mě to vylekalo, byť
zároveň dodalo pocit, že to mám ve svých rukou, že tohle mi nikdo neovlivní a
je to jen na mě (potažmo na nás, abych se nedotkla mého muže:-). A tohle je
další z řady těžších rozhodování a velké odpovědnosti. Nechat syna v bezpečí
ohleduplné a citlivé školky? Nebo ho ve vhodný okamžik „hodit do vody“ a věřit,
že se svým potenciálem se chytí a půjde raketově nahoru?
Máme o čem přemýšlet. A období přihlášek
k zápisu do školek se přece jen blíží. Kéž bychom v tom měli jasněji, my i
Kubík.
Žádné komentáře:
Okomentovat