Návštěv lékařů máme až dost.
Každoroční kolečko na ambulancích psychologie, psychiatrie, neurologie a tak
dál je ovšem naprosto vysilující. Dnes jsem s Kubou absolvovala další
kontrolu – tentokrát na očním. Náš syn se opravdu pomalu lepší, občas i rozumí,
když ho v ordinacích uklidňujeme, občas i respektuje, jak se má chovat. Ne
tak dnes. Dnes to byl hotový adrenalin.
Už po příchodu mi bylo jasné, že
to bude trápení. Byli jsme objednaní, ovšem čekárna byla nacpaná k prasknutí.
Mimo jiné i takovými dětmi, jako je Kuba, nebo menšími. Odložili jsme si a se
štěstím obsadili jednu ze dvou posledních volných lavic. Proti které byl
automat na kávu. Nevím, jestli tomu mám říkat štěstí nebo smůla. Štěstí, že ho
to zabavilo při čekání. Smůla, že si ho uzurpoval jako vlastní hračku.
Odevzdala jsem kartu pojišťovny a šli jsme čekat. Kuba čekal u automatu, kde
neustále otvíral a zavíral dvířka k hotovým nápojům. Potud v pořádku.
Tentokrát jsem rezignovala na to, jak to vypadá, nebo že bych mu to neměla
dovolit. Byla jsem ráda, že se baví.
Kuba očividně zapůsobil na jiného
chlapečka. Menšího. Přišel okukovat, co prcek dělá. A nastal první problém.
Začal ho odstrkovat jako normální bitkař. Chlapeček byl kliďas a jeho dospělý
doprovod to naštěstí neviděl. Tak tam stáli, Kuba blbnul s dvířky a prcek
se díval. Po chvilce se rozhodl, že si bude hrát s košem. Tak to jsem
kategoricky zatrhla a díky bohu poslechnul. A tak zpět ke dvířkám. Jenže
chlapeček se chtěl přidat. Kdykoli přiblížil svou ruku, Kuba startoval. Krizi
zastavila paní, co si přišla pro kávu. V tu chvíli byli oba diváci a byl
klid. Paní naštěstí kupovala nápoje tři! Fascinace nebrala konce. Pak to
vypadalo, že se zas budou strkat – respektive Kuba toho druhého. Naštěstí nás
zavolali. Sestřičky mu chtěly změřit oční tlak. Neměly ovšem šanci. Protest byl
intenzivní. Vzdaly jsme to a já je upozornila, že trošku hůř zvládá čekání, tak
kdyby to šlo rychleji, že by to bylo prima.
Pak jsme šli zase čekat na paní
doktorku. Zase to vypadalo na hádání, tak jsem ho nalákala na křupky. Zkoušela
jsem to i na iPad, ale bylo to nanic. Chlapečkovi jsme se ale asi i tak líbili,
že za námi přišel sednout si na lavici. Jeho matka ho začala volat, ať jde k ní.
Snažila jsem se jí dát najevo, že to je v pořádku a usmívala jsem se na
ni. Chladná reakce plus opětovné volání syna. Hm. Za chvilku byl nicméně zase u
nás. A oba se pak svorně vydali k automatu. Další štěstí – opět nás
zavolali, tentokrát už k doktorce. Tam spustil ryk, jen jsem si ho chtěla
posadit na klín. Nějak jsem ho udržela, a jakmile zjistil, že paní doktorka se
jen dívá, trochu se zklidnil. Následoval další řev, to když si vzala jakousi
šablonu, lupu či co. Pak zase mírné zklidnění. A pak nekompromisní odchod z ordinace.
Naštěstí paní doktorka, a já nechápu jak, viděla a stihla zkontrolovat potřebné
a s úlevou její i naší celá akce skončila. Tuším, že ji možná i kopnul,
ale tím si díky tomu boji s ním nejsem jistá.
Hysterii ovšem nebylo konec.
Chlapeček si hrál s dvířky místo Kuby. A ten to nesnesl, prostě to
považoval za své. Takže křičel, šílel, seknul sebou na zem. Horko těžko jsme se
za toho řevu oblékli (a za velké divácké obce, samozřejmě). Vzala jsem to přes
záchod, kde mu hrozně vadilo, že musí počkat, takže chytal nerva a já s ním.
Procházka po městě, nějaký ten
nákup a domů. Pro dnešek jsem teda vyřízená. A netuším, jak to zase za rok
zvládnem. Můžu jen doufat, že na tom bude líp. Že porozumí, když mu vysvětlím,
že se doktoři jen podívají a že to nebude bolet. Bez toho je to totiž vážně
těžké.
Žádné komentáře:
Okomentovat