NÁVRAT ELÁNU

Mám zvláštní schopnost přenášet si své smutky z jednoho dne do druhého. Aniž bych chtěla. I když je ten další den tisíc důvodů se smát. No – tisíc teda ne, ale pár určitě. Dnes jsem se s tím smutkem zase probudila. 

Na to, jak byl ten smutek tentokrát velký a těžký jak balvan, jsem našla až neuvěřitelně snadnou a typicky ženskou terapii. V ukradeném čase navíc, kdy jsem se dostala domů dřív než jindy, jsem měla výjimečnou možnost se courat po městě, jen tak, volně. Z toho „volně“ tentokrát vyšla nová kabelka. Udělala mi opravdovou radost, takovou, že mě to doslova nakoplo. Musím se až sama sobě smát, ale ta kabelka (mimochodem plná infantilních motýlků) mi vrátila elán. Chuť věci zvládat, ne jen přežívat. No není to komické? Řeším otázky principu rodinného fungování, synovy diagnózy, životních zklamání a pak si koupím kabelku a ten smutek je fuč. A já jako bych dostala nové baterky. Neuvěřitelné.

To nakopnutí se ale hodilo. Ve své původní náladě bych totiž asi hůře zvládala číst zprávu od naší skvělé pražské psycholožky. Byli jsme u ní před pár dny na vyšetření, abychom věděli, jak si Kuba stojí a co dál. Není jednoduché číst v řadě kategorií vývojová úroveň 18 nebo 42 nebo 20 měsíců. Všechno to víme, víme, co zvládá a co ne, a přesto je to v hrubých a nemilosrdných číslech jako rána na solar.  Nemilosrdným faktem je i zjištění, že jeho smíšená řečová vada je skutečně těžká. A že byť se bude teď třeba dva roky vesele integrovat mezi zdravými školkovými dětmi, dost možná se pak vrátí na ZŠ speciální. Protože na tu běžnou by to prostě nebylo a on by byl jen frustrovaný z neúspěchu. Nic z toho zatím nevíme, ale už alespoň tušíme varianty.

Když se ale oprostím od zprávy, kde se to hemží slovy jako „opoždění“, „neschopen“, „náznaky sebezraňování a agresivity“, „potíže“, pak vidím zas jen toho Kubu, jak ho znám. A pak se dá být pozitivní. A snad i šťastný. Protože pak vidím kluka, co za poslední roky skočil doslova míle ve vývoji, i když se narodil jako těžce autistický. Chlapečka, co nás umí šibalsky kontaktovat očima, pohladit ve znamení omluvy, hledat nás, když tam nejsme, stýskat si po nás (jak samozřejmé pro tolik lidí kolem nás...). Vidím Kubíka, jak překonává sám sebe a mluví, i když jen maličko, jak se učí jíst nová jídla, i když se jich bojí. Jak objevuje, že děti jsou prima, jen se s nimi naučit hrát. Vidím pak hodně radosti a hodně povzbuzení. Jen na to nezapomenout.

MYČKA

Jednou z Kubíkových zábav je chodit okukovat vlak. Čekat u přejezdu, vidět, jak blikají světla, vlak projede a pak jede hned zase zpátky. Komentujeme to slovy VLAK JEDE. Jelikož ale chodíme na vlak už nějakou dobu den co den hned ze školky, začala jsem si připadat jako blázen, co okukuje místo své budoucí sebevraždy. Na změnu plánu a zlomení silného návyku u syna bylo potřeba najít silnou motivaci, která ho požene jiným směrem. 

Zkusila jsem to s myčkou. Silná konkurence. A tak jsme šli. Je úplně jedno, jestli tam nějaké auto je, prostě se tam zastavíme a čekáme. Většinou něco přijede, naštěstí. Dnes se stala docela komická situace. Koukáme na myčku a najednou slyším otázku „Chceš se dívat na myčku?“ a vedle mě se objeví maminka s asi 10tiletým synem. A on se zastaví a kouká na myčku. Hned jsem je poznala, chodí tam co Kuba, jen je to už školák. Taky autista. Normálně mě to pobavilo. S maminkou jsme se daly do řeči a byla z toho docela příjemná chvilka. Ono to docela dost a specificky stmeluje, zjistíte-li podobnou diagnózu u dětí. Po chvíli její syn přišel s tím, že se půjde do myčky umýt:-) Za další chvíli se mi s roztomilou nejistotou představoval a podával mi ruku, přičemž mi bleskurychle sundal můj gumičkový náramek. Nejdříve se tedy pokoušel o zásnubní prstýnek, ale to mu nevyšlo. Náramek jsem oželela. On měl radost a popleteně nevěděl, zda říct prosím nebo děkuju. Byl to fakt sympaťák. Na závěr nám vysvětlil, že se do myčky nebojí, že by mu to neublížilo a že to vlastně dělá masáž:-) S autíkama je prostě občas sranda.

Ale nejsou všichni takhle prima. Někteří jsou uzavření a opravdu se často kývou a houpají a koukají do zdi, jiní jsou agresivní. Nebo hyperaktivní. Někteří trpí sebepoškozováním.  Tohle všechno je už zkrátka menší legrace. Kuba má šanci nakročit ke zdravým vzorům a správnému chování. Do běžné školky ho vzali a tak nás od září čeká velká změna! Snad to zvládneme:-) Z nejistoty, zda ho přijmou, se plynule dostáváme do nervozity, jaké to bude, a jestli dostane asistenta, který mu sedne a jestli a jestli a jestli... Ještě to bude běh na dlouhou trať.

KOUZELNÁ KOUPELNA

V návalu šílených zmatků, životních těžkostí a přepracovanosti přichází věci, které mi neuvěřitelně zvedají náladu, dodávají sílu, těší mě a dojímají, že by se mi srdce rozskočilo.

Chytit oční pohled s Kubou bylo odmala těžké. Je to jedna z věcí jednoznačně daná diagnózou. Časem a v průběhu terapie se i tohle zlepšilo a dokáže se podívat do očí docela bez problémů. Jenže na to zpravidla nemá čas. Hraje si, je zabraný do svého, nebo běhá, něco sleduje, zkrátka to nejde jen tak. Je jediná chvíle, která se dá na takové napojení využít. Večerní sprcha. Kubík jako určitě spousta dětí dělá možné i nemožné, aby nemusel do sprchy, čili pak do pelechu. Takže v koupelně uvítá jakoukoliv zábavu a je ochoten udělat téměř vše, o co ho požádám, jen když to oddálí večerku.

Dnes to nebylo jiné. Tu chvíli intenzivního kontaktu si užívám a nikdy nespěchám. V tyto chvíle se rád mazlí, nikam neutíká, díváme se navzájem do očí. Občas něco povídá, často si spolu něco zpíváme. Je až zázrak, že můžu říct spolu, ale fakt to tak je. Dnes jsem zkusila vytáhnout starou dobrou říkanku „Hlava ramena kolena palce“. Jak ten se chytil! Dříve se moc nezapojoval a spíš chtěl pozorovat, jak to děláme my. Dnes najednou pilně cvičil a trochu se i snažil povídat ta slova. Pak jsme si zatleskali, jak nám to báječně šlo a s úsměvem na rtech a ochotně šel do postele. 

Mívám pocit, že už se nám TO vrací. Před třemi lety nám bylo řečeno, že bude fajn dělat věci jeho způsobem, opakovat jeho brblání, opičit se po něm. Že on uvidí naši ochotu proniknout k němu a dělat věci po něm a časem se to otočí a on nebude mít potíž dělat věci po našem. Je to přesně ono. Funguje to. Třeba jako dnes v koupelně. A ta láska, to pochopení a nekonečná vstřícnost z naší strany (byť střídaná vyčerpáním, bojem ve výchově a těžkými dny) se nám vrací. V té koupelně to je strašně znát. A je to skvělý pocit. A hodně ho prožívám, protože ještě pořád velmi dobře vím a pamatuju si, jaké to bylo dříve. Když mu bylo jedno, jestli o něj pečuje máma nebo babička. Když nás nepotřeboval. Když nás odmítal a nemazlil se. Je úžasné, že je to jinak.

A tak jsem mezi řadou antimigrenik užívaných poslední dny dostala ještě pořádnou dávku pozitivního myšlení a radosti:-)