Mám zvláštní schopnost přenášet
si své smutky z jednoho dne do druhého. Aniž bych chtěla. I když je ten
další den tisíc důvodů se smát. No – tisíc teda ne, ale pár určitě. Dnes jsem
se s tím smutkem zase probudila.
Na to, jak byl ten smutek
tentokrát velký a těžký jak balvan, jsem našla až neuvěřitelně snadnou a typicky
ženskou terapii. V ukradeném čase navíc, kdy jsem se dostala domů dřív než
jindy, jsem měla výjimečnou možnost se courat po městě, jen tak, volně. Z toho
„volně“ tentokrát vyšla nová kabelka. Udělala mi opravdovou radost, takovou, že
mě to doslova nakoplo. Musím se až sama sobě smát, ale ta kabelka (mimochodem
plná infantilních motýlků) mi vrátila elán. Chuť věci zvládat, ne jen přežívat.
No není to komické? Řeším otázky principu rodinného fungování, synovy diagnózy,
životních zklamání a pak si koupím kabelku a ten smutek je fuč. A já jako bych
dostala nové baterky. Neuvěřitelné.
To nakopnutí se ale hodilo. Ve
své původní náladě bych totiž asi hůře zvládala číst zprávu od naší skvělé
pražské psycholožky. Byli jsme u ní před pár dny na vyšetření, abychom věděli,
jak si Kuba stojí a co dál. Není jednoduché číst v řadě kategorií vývojová
úroveň 18 nebo 42 nebo 20 měsíců. Všechno to víme, víme, co zvládá a co ne, a
přesto je to v hrubých a nemilosrdných číslech jako rána na solar. Nemilosrdným faktem je i zjištění, že jeho
smíšená řečová vada je skutečně těžká. A že byť se bude teď třeba dva roky
vesele integrovat mezi zdravými školkovými dětmi, dost možná se pak vrátí na ZŠ
speciální. Protože na tu běžnou by to prostě nebylo a on by byl jen frustrovaný
z neúspěchu. Nic z toho zatím nevíme, ale už alespoň tušíme varianty.
Když se ale oprostím od zprávy,
kde se to hemží slovy jako „opoždění“, „neschopen“, „náznaky sebezraňování a
agresivity“, „potíže“, pak vidím zas jen toho Kubu, jak ho znám. A pak se dá
být pozitivní. A snad i šťastný. Protože pak vidím kluka, co za poslední roky
skočil doslova míle ve vývoji, i když se narodil jako těžce autistický.
Chlapečka, co nás umí šibalsky kontaktovat očima, pohladit ve znamení omluvy,
hledat nás, když tam nejsme, stýskat si po nás (jak samozřejmé pro tolik lidí
kolem nás...). Vidím Kubíka, jak překonává sám sebe a mluví, i když jen
maličko, jak se učí jíst nová jídla, i když se jich bojí. Jak objevuje, že děti
jsou prima, jen se s nimi naučit hrát. Vidím pak hodně radosti a hodně
povzbuzení. Jen na to nezapomenout.
Žádné komentáře:
Okomentovat