V dnešní době je strašně
snadné nechat se strhnout hektickým tempem života. Stresem, starostmi,
připustit si je a trápit se jimi. Moc pracujeme, málo spíme, jíme ve spěchu.
Naštěstí čas od času přijde znamení, které nám připomene, že jsou věci důležité
a pak ty, co jsou důležité méně. A že život je krátký a nemá cenu se užírat
něčím, co se stejně nezmění. A že je prostě potřeba ŽÍT a PROŽÍVAT.
Nedokážu ani popsat to tempo, v jakém
jsme se s mužem ocitli. V práci máme často úkolů až nad hlavu, doma
žijeme rozsáhlou rekonstrukcí bytu a výchovou divokého synka. Mezitím nám
vrásky dělá zdravotní stav některých našich blízkých a celková únava sebe sama.
Volný čas se kamsi ztratil a my jedeme naplno. Je to pravděpodobně dočasné –
alespoň ta rekonstrukce, že – tak musíme prostě vydržet.
Je to těžké. Já jsem poctivec, co
neumí dělat věci jinak než pořádně. Prostě to tak mám. Takže si práci vozím i
domů, i když jsem byla přesvědčená, že to tak nebude. A jakkoli jsem si byla
jistá, že doma už se ničím z práce zabývat nebudu, není to tak. Ale pár
znamení se objevilo. A řekla bych, tak akorát včas.
Třeba minulý pátek. Byla jsem s Kubou
v kině. Ten zážitek byl skvělý. To sdílení, ta společná zábava, radost až
do posledních titulků. Hodinu a půl neexistovaly starosti. Pak slavil páté
narozeniny. A znovu bylo po starostech, když se člověk díval na ty zářící oči u
dárků (a že zářil víc než na Vánoce:-). Včera se zas po dobrých dvou měsících
vrátil s ochotou k logopedickému sešitu. A znovu jsme pracovali.
Ale úplně nejvíc mě zpravidla
dostává jedna konkrétní chvíle. Je večer, sedím v jeho pokoji u postele,
hladím ho třeba po vlasech nebo jen tak čekám, až prostě usne. Je přesně na
hraně mezi bděním a sněním, občas ke mně natáhne ručku, je ticho. Absolutní
ticho a bezpečí, které nikde jinde ani jindy není. Neopakovatelná atmosféra
míru a klidu. Ty chvíle mám ráda, jakkoli sama odpadám únavou a trávím tam
vlastně v tu chvíli jediný volný čas, co zbývá. Tak nějak na nás nikdo
nemůže. A já si můžu v klidu přemýšlet a nechat proudit myšlenky pomaleji
než jindy.
V práci mě zas potěšila
odezva dětí. Jejich spontánní radost, jejich zářící pohledy, když na sebe ráno
máváme. Občas se na mě nalepí a chtějí se všechny pomazlit. A pak přijde malá
bezmála tříletá holčička a vlepí mi pusu a pohladí mě. Tak tohle všechny je opravdu
tisíckrát víc než jakákoliv nespokojenost s velením nebo občasné smíšené
pocity z chování kolegů.
Dnes už přišla „jen“ třešnička na
dort. A ta stojí za to. Přes několik neuvěřitelně absurdních překážek a byrokratických
limitů to nakonec přece jen vypadá, že Kubu integrujeme do běžné školky. Že se
bude moct učit od zdravých dětí, že dostane šanci se mezi ně zařadit. Že najde
kamarády. Že to vyjde!
To je skvělé. A je skvělé se
těšit na muže, až přijde večer z práce a všechno si to povíme. Všechno
ostatní je prostě absolutně malé. A i přes občasné smutky a těžkosti je můj
život vážně hezký.
Žádné komentáře:
Okomentovat