Je naprosto přirozené a velmi časté u mnoha z nás, že
chceme přesně to, co mít v danou chvíli nemůžeme. Není to náhoda, spíš
železné pravidlo a důkaz, že naše zlatá česká povaha je věčně nespokojená.
Nejsem výjimkou. Když je zima a mínus dvacet, třepu se na
léto a sluníčko. Když přijdou tropy, funím, nadávám a chci chládek! Když
kamarádky nemají čas, kloužu se zpravidla na dně občasné deprese a už se s tím
pomalu bojím otravovat manžela. Když toužím po aktivním odpočinku, zpravidla
onemocním nebo se prostě nějak roznemůžu. Normálka.
I teď. Toužím zoufale po napojení na synka. Jaksi ho
poslední dny ztrácím. Máme zpět období táty. Dnes jsem žehlila a marně
přemýšlela, jak se zapojit do smíchu a veselí, které zněly z pokoje. Nešlo
to. Strašně moc přeju muži, že jejich chvilky jsou tak silné a šťastné. Je to
hrozně moc v pořádku. Jen mi chybí ten můj kontakt. Přijdu do školky a
žádná radost z příchodu mámy se nekoná. Doma spolu fungujeme, ale denně se
hádáme (jak vtipné prohlásit, když dítko stěží řekne slovo nebo jednoduchou
větu..). A pak...přichází táta. A všechno je hned narůžovo. Natolik, že mě při
uspávání vysloveně odmítá a vyžaduje otce. Ale je to chytrák – jakmile pocítí,
že miláčka tátu už svým dlouhým nespaním a jančením vytočil do běla, zželí se
mu matky a v pudu sebezáchovy, trochu zištně a trochu zoufale, volá máma.
Je mi naprosto jasné, že jakmile toto období pomine a Kuba
se na mě zase tak trochu pověsí, už si budu stěžovat, že jsem z něj unavená,
a ať už mě proboha někdo vystřídá… Jsme vážně nemožné povahy my Češi:-) Ale
zase je pořád na co se těšit:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat