neděle 21. června 2015

ROHLÍK



Je skvělé, že i na těžkých dnech se tu a tam objeví něco extrémně pozitivního, co vám připomene, že to není tak zlé, že bude zase dobře a že je na co se těšit. I přes nemožně mizernou náladu, která u Kuby už pátý den vládne, i přes milióny autismů a vzteků, co se mu teď prostě dějí, dokáže překvapit. Tento víkend si vybral ráno, co chce snídat. My se ho zeptali, dali mu na výběr, a on si vybral. Rohlík ano, koblížek ne. A teď večer si řekl sám a aktivně o rohlík. Rozumějte, to slovo je těžší než všechno ostatní. Těch souhlásek! A přesto ho zkouší vyslovit. Stejně jako spoustu ostatních, které opakuje po pohádce. Méně funkčně, ale zkouší. Chystám si na prázdniny logopedická cvičení a doufám, že bude aspoň trochu každý den ochotný pracovat.

Je dobře, že se tu a tam nějaký „rohlík“ objeví. Ani já nemám dvakrát dobrou náladu a dost možné je i to, že to trochu souvisí s Kubou, respektive že jsme na sebe napojeni, a tak pokud já nevýskám, tak proč on by měl, že.  Má nálada je přímo úměrná starostem, které mi leží v hlavě. Strachu o mé blízké. Je děsné, když víte, že jsou moc nemocní a vy nemůžete dělat nic, ale absolutně nic. Že s něčím se pohnout nedá, že už je pozdě. Stav mého nemocného táty se poměrně rapidně zhoršuje. Stav mé babičky je smutně konstantní – ležící. Ale jak říkám, i ve smutných dnech občas zasvítí sluníčko. Dnešní návštěv a u babičky mě až dojímala. Můj táta, do té doby absolutně ztrápený a v depresi ze všeho na světě, se vstupem do pokoje LDN neuvěřitelně proměnil. Vtipkoval, smál se, prostě zářil. Vsadím boty, že babička netuší, jak moc se trápí. Jak moc špatně mu vyšly poslední testy. 

A moje máma. Vystrašená z budoucnosti, k smrti utahaná z přítomnosti. Na nervy z deprimovaného muže vedle sebe. Vysílená téměř nekončícími migrénami. Zářila taky. Pečovala, smála se, dodávala sílu. A nakonec naši spolu. I přes všechny nervy, vzájemné podráždění, přes všechno, co teď spolu nezvládají, drželi spolu. Pro babičku. Nesu si v sobě dojetí, které jsem nečekala. A moc mě potěšilo, jakou rodinou jsme dnes byli. Ten obrázek si musím uchovat. 


Žádné komentáře:

Okomentovat