Jednou z doporučených aktivit psychohygieny pro rodiče
autistických dětí je chození na rodičovské skupiny. Nejsem žádný zvláštní
introvert, ale taky ani extrovert. Mezi lidmi mluvit dokážu, a přesto mi velmi
dlouho takové sezení nešlo pod nos. Svým způsobem mě žádní cizí lidi
nezajímali, byť se dalo tušit, že řeší totéž, co my, a že to třeba může pomoct.
Možná jsem na to byla líná, možná se mi nechtělo do odhalování soukromí. Už ani
sama nevím.
A pak jsem dostala příležitost se přidat ke skupině, ve
které pár rodin znám. Jejich děti navštěvují stejnou školku jako Kubík.
Startoval nový projekt jistého rodinného centra a já zahodila pohodlí a
soukromí domova a rozhodla se to zkusit. Počáteční nervozita všech členů spíš
komorní skupiny docela rychle opadla s příjemnou psycholožkou, která
sezení vede. Po první návštěvě jsem odcházela strašně odpočatá a nabitá
optimismem. Je totiž hrozně úlevné sdílet potíže plynoucí z diagnózy s někým,
kdo žije totéž. S mužem to probíráme, ale tohle je jiné. Kamarádi se občas
snaží naslouchat, a přece to není takové. Octnout se mezi těmi, kteří ty
situace znají a zažívají, je příjemně spiklenecké a člověk přirozeně cítí
podporu, i když vlastně navzájem si stejně pomoct nemůžeme. Každý autista je
zkrátka jiný a využít rady a tipy jiných rodin může jít jen z velmi malé
části. Ale i tak je to fajn. Člověk získá pocit, že na TO není sám. Že mu někdo
rozumí.
A pak je tu pár skutečností, na kterých se shodneme.
Nekonečné psychické a fyzické vyčerpání. Naprosto nepopsatelná radost z každého,
byť sebemenšího pokroku. Zoufalství při hledání schopných psychologů,
psychiatrů, neurologů. Zklamání z reakcí okolí, často i blízkého. Těchto
společných jmenovatelů bych vlastně mohla vypsat podstatně víc. Sdílíme totéž.
Stejné starosti, ale i stejné sny. Liší se jen v maličkostech. Někdo se v pěti
letech touží zbavit u syna plen. Někdo chce pokročit ve vývoji řeči. Další
touží po menším počtu afektů. Po tom, že by mohl skončit strach z agresivních
výpadů dítěte vůči okolí i sobě. Všichni toužíme a sníme o tom, že se naše děti
zařadí do společnosti a budou jednou soběstačné. Že se naučí zvládat ty
nekonečné řady sociálních situací, ve kterých jsou teď ztracení. Že si najdou
kamarády, lásky. Tohle všechno je pro nás zatím strašně moc daleko a bude to
stát mnoho sil nás a hlavně naše děti. A vůbec, ale vůbec není jisté, že tam
dojdeme.
V tuto chvíli by to mohlo být depresivní. Co ale depresivní
není, a co si z naší skupiny odnáším třeba já, je to, že všichni, jak jsme
tam seděli, dřeme jako buldoci, abychom k cíli opravdu dorazili. Věříme v naše
děti a dáváme do toho všechno. To určitě dělá i celá řada rodičů dětí zdravých,
ale rozdíl je v objemu a rozsahu té práce. V předvídavosti, kterou se
musíte naučit, abyste se vyhnuli nekonečnému množství potenciálních krizí a
afektů. V obrovské trpělivosti, bez které to absolutně nejde a kterou se
musel učit i rozený cholerik, jako jsem třeba já.
Je potřeba si uvědomit, jak skvělé je, že čas od času se
aktivity podobného typu objeví. Není jich moc a zpravidla nejsou v místě vašeho
bydliště. A tak přišla i k nám do centra televize, aby význam projektu
podtrhla. Už mockrát jsem myslela na to, jak podpořit osvětu o autismu, které
ani zdaleka není dostatek. A ejhle – dostala jsem příležitost. Tedy upřímně –
lépe se nad touto formou osvěty přemýšlí, než koná, ale zpětně to hodnotím
velmi pozitivně. Jsem ráda, že jsem trochu pomohla podpořit dobrou věc, co má smysl.
Stejně jako práce s našimi velmi speciálními dětmi.
A jak to dopadlo? (13. minuta....)
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10122978233-udalosti-v-regionech-ostrava/
Žádné komentáře:
Okomentovat